Během pětileté odmlky, po kritikou opěvovaném albu What We Must (Ninja Tune, 2005), se členové této hvězdné formace „rozutekli“ do rozličných projektů mnoha žánrů. Například s nahrávkou The Door (ECM, 2008) se skvěle vyprofiloval trumpetista Mathias Eick. Nyní má ale multiinstrumentalista Lars Horntveth svůj klan opět pohromadě, i když personálně lehce pozměněný. V nynější devítičlenné sestavě se poprvé objevil například klávesista Øystein Moen. Od kytarového rockovějšího vyznění předešlého titulu se tato sestava vrátila k barevnějšímu zvuku, v němž se rovnocenně ozývají všechny nástroje z arzenálu kapely a to vždy v úžasných zvukových kombinacích. K ozvěnám moderního jazzu, rocku a mnoha stylů elektronické taneční hudby přidává Horntveth dle vlastních slov též inspirace Richardem Wagnerem či Felou Kutim.
Po úvodním gongu a „garážově“ jazzovém intru můžeme v titulní skladbě nalézt skutečně i wagnerovsky mohutné dechové sekce, vliv afro-funku á la Fela Kuti se promítnul do rytmické stránky. Spektrum žánrových prvků je v těchto skladbách zkrátka široké, u některých kompozičních či aranžérských postupů lze zmínit též vliv tvorby Franka Zappy a jeho překvapivých hudebních skoků připomínajících filmové střihy. Každá kompozice na tomto albu představuje uchvacující samostatný vesmír. Pod názvy Banafleur Overalt či Prognissekongen se skrývají hluboce promyšlené téměř artrockové struktury, vybavit se může třeba i souvislost s klasickými nahrávkami kapely Yes zbavených ale vší okázalé monumentality. Tato formace umí i ty nejsložitější kreace provést s naprostým nadhledem a respektem jednotlivých aktérů vůči celkovému vyznění. Z repertoáru lehce vybočuje více přímočará Toccata. Do repetitivních ale stále proměnlivých textur varhan, klavíru a vibrafonu v ní až po několika minutách vstoupí táhlé téma a energická rytmika, nad gradujícím celkem pak vynikne volné „vyprávění“ Eickovy trubky. Ještě mohutnější gradaci od rozlámaného rytmického groovu až ke komplikovanému propojení kytarových motivů a energických melodií podaných různými nástrojovými sekcemi ukazuje celek Music! Dance! Drama!.
Oblíbeným zvukovým řešením se stala na této nahrávce „drnčící“ basová linka. Tato kombinace baskytary, syntetizéru a kdovíčeho dalšího vyniká skvěle například v závěrečné Touch Of Evil, v ní si ale můžeme vychutnat i nápadité melodie, průrazné taneční rytmy a především závěrečnou katarzi těchto nápadů nad osudovými varhanními akordy. Zvuk helikoptéry, který může v úvodu překvapit, zní na závěr již jako dolší rovnocenný nástroj. Po nenápadném doznění nahrávky nezbývá nic jiného, než ji znovu pustit od začátku. Je možné, že se posluchač stane na opakovaném přehrávání závislý, podobně jako gambler na automatu – „jednorukém banditovi“.
S takto dokonalým a do nejmenšího detailu promyšleným albem se můžeme setkat opravdu jen málokdy, Jaga Jazzist jsou vskutku fenoménem. Jejich plánovaný koncert v pražském Paláci Akropolis (6.3.2010) tak slibuje výjimečný zážitek.
Vydáno: 25.1. 2010, Ninja Tune
Délka: 9 skladeb / 53:44
Hodnocení MIXu: 10/10
Homepage: www.jagajazzist.com
MySpace: www.myspace.com/jagajazzististhesound