Už z našeho nedávného rozhovoru s baskytaristou Trevorem Bolderem je zřejmé, že se nejedná o předem prohranou bitvu se záměrem vytvořit lepší verze nedotknutelných klasik. Cílem bylo spíš ukázat současnou podobu kapely na jejím běžném koncertním repertoáru a nabídnout posluchačům staré kousky v nových zvukově kvalitních verzích, což se také do značné míry povedlo.
Na to, že největším problémem Uriah Heep posledních tří dekád byl pokus plnohodnotně nahradit již zesnulého osobitého zpěváka Davida Byrona, si počíná Bernie Shaw, za vydatné podpory spoluhráčů, celkem slušně. Na dynamicky pulsující rytmice Boldera a nového bubeníka Russella Gilbrooka, který představuje spíš techničtější metalové pojetí, dostávají hodně prostoru hammondy Phila Lanzona a samozřejmě kytarová sóla Micka Boxe, jediného původního člena. Právě Boxova sóla jsou s původními nahrávkami skoro identická a spolu s Lanzonovými hammondy navozují klasický uriášovský sound. Hlavním přínosem celého alba je kvalitní zvuk nahrávky. Hutnější a zároveň čitelný zvuk potěší asi většinu letitých fandů. Naopak největší slabinou je Shawův zpěv. I když se už docela zdařile stylizuje do byronovských poloh, což se ukáže například na Bird Of Prey z alba Salisbury, přece jen postrádá osobitost.
Album je prozíravě poskládané z klenotů ze zlatého fondu z let 1970-73. K nejlepším verzím patří asi právě závěrečné Look At Yourself, July Morning, Easy Livin´a zejména Gypsy, kde zase můžeme slyšet krásné souznění hammondek a wah-wah kytary, ze kterého jde mráz po zádech. Naopak The Wizard tady vizní až příliš beztarostně. Překvapivě zde uslyšíme také dvojici skladeb Free Me a Free´n´Easy z alba Innocent Victim nebo navlas identickou verzi Between Two Worlds z teprve jedenáct let starého Sonic Origami. Samozřejmě nemůžu opominout Sunrise z The Magicians Birthday, která ani v nové variantě neztrácí nic ze své naléhavosti, a rozlučku v podobě hippie hymny Lady In Black.
Dvě zbrusu nové skladby, úvodní šlapavou Only Human a procítěnou Corridors Of Madness, určitě nemohu označit za doplňkové a stejně tak se nebudu řadit mezi ty publicisty, kteří „ocenili“ album přívlastkem zbytečné, zřejmě ještě dříve, než si ho poslechli. Naopak, tato kolekce předělávek by měla potěšit většinu letitých fanoušků. Těm mladším posluchačům, kteří hudbu Uriah Heep s blaženým pocitem teprve objevují, bych však raději doporučil kterékoli z alb z let 1970-1973, právem označovaných za zlatý fond rockové historie.
Autor: Jan Štefan
Vydáno: 9.září, 2009, Warner Music
Délka: 14 skladeb / 62:21
Hodnocení MIXu: 6/10
Home Page: http://www.uriah-heep.com/
MySpace: http://www.myspace.com/uheep