14.11.2009
Na úvod bych se rád zeptal na právě vycházející album Celebration. Proč jste se rozhodli natočit nové verze vašich klasických skladeb?
Rozhodli jsme se tak, protože kapela hraje tolik let a hraje tyto skladby stále na pódiu. Nechtěli jsme je udělat zrovna lépe než originály, ale prostě jsme je chtěli vydat ke 40. výročí existence skupiny. Nové verze evokují trochu tvrdší pojetí současných Uriah Heep a teď je mohou mít lidé rovněž k dispozici.
Jak byste srovnal staré a nové verze?
To jsou dost odlišné verze na to, aby se daly srovnávat. Originály jsou fantastické. Nové verze jsou také dost dobré. Vtip je v tom, že je hrají jiní lidé v jiném čase, v časovém úseku čtyřiceti let. Teď jsme vydali modernější verze s pomocí nových technologických možností studia, které jsou lepší než dřív. Sami teď můžete slyšet ten rozdíl v nahrávacích technologiích a částečně proto jsme také album vydali.
Jak jste spokojeni s vaším posledním studiovým albem Wake the Sleeper? Proč bylo mezi ním a předešlým albem Sonic Origami deset let čekání?
Byli jsme ve velkém stresu a nakonec byli všichni až překvapeni, jak se Wake the Sleeper povedlo. Napřed jsme skladby přetvářeli a nahrávali na koncertech a pak jsme teprve šli do studia. Chtěli jsme zachytit skladby už naživo, což je jiné než je dělat ve studiu. Proto tam také byla ta dlouhá pauza. Chtěli jsme na něm vlastně zachytit kapelu na pódiu. Mám pocit, že jsou tam proto skvělé skladby.
Uriah Heep přijedou 2. prosince znovu do Prahy. Jak se vám hraje v Čechách a co můžeme z dalšího koncertu očekávat?
Myslím, že si vystupování v Čechách dost užíváme, protože tu máme už od 70. let opravdu masivní posluchačskou základnu. Dobře si pamatujeme na časy, kdy u vás byl komunismus a nemohli jsme k vám jezdit. Teď už je to samozřejmě jiné a snažíme se vám vše vynahradit tím, že k vám jezdíme často. Měli jsme tu vždy hodně fanoušků a to se dodnes nezměnilo a vždycky tu budeme chtít hrát. Takže čas, který u vás trávíme je pro nás úžasný.
Kde vlastně rádi vystupujete?
V podstatě ve většině míst. Realizujeme vystupování kdekoliv, kde si nás lidé přijdou poslechnout a užijí si to. Jsme aktivní kapela, která neustále pracuje a pro kterou je důležité soustavné hraní a vystupování. Ve většině zemí je to snad stejné.
Dlouholetý hráč na bicí Lee Kerslake musel opustit kapelu kvůli nemoci. Jak teď na tom?
Je docela v pořádku. Byl přizván k hraní s Kenem Hensleyem a Johnem Lawtonem. Takže už zase trochu hrál.
Je možné, že by se někdy ke kapele vrátil?
Momentálně ne, i když nikdy nevíte... Stále by měl problém vydržet celé koncerty v délce dvou hodin, spíš by mohl hrát tak 40 minut. Musel by být trochu více fit a hrát na bicí není zrovna jednoduchý job. V budoucnu se to ale vyloučit nedá.
Jaký je rozdíl mezi bubnováním Lee Kerslakea a jeho nástupce Russella Gilbrooka?
Lee je stará škola sedmdesátých let. Je hodně heavyrockový. Russell představuje spíš modernější a techničtější pojetí bubnování. Může hrát jakékoli hudební styly. Je také skvělý rockový bubeník. Přenáší svou osobnost do každého beatu, který zahraje. Viděl jsi ho hrát?... Je v kapele opravdu rád, dokáže hru nabudit a pořádně kapelu nakopnout.
Máte v plánu znovu udělat něco podobného jako Magician´s Birthday Party? Potkat zase na pódiu bývalé spoluhráče?
Ano. Nebylo by žádným překvapením to udělat znovu. Možná při 40. výročí příští rok, kdy budeme na britském turné. Rádi bychom udělali další podobnou akci a to opět v Shepherds Bush Empire v Londýně. Ještě to ale nemáme docela úplně v plánu, tak jako britské turné.
Jaké jsou koncertní a vůbec budoucí plány kapely?
Po vystupování v Moskvě, v Jerevanu v Arménii, na Classic Rock Awards v Londýně následuje několikatýdenní evropské turné se zastávkami v Německu, Švýcarsku, Rakousku, v Čechách a nevím, kde ještě…smích. Příští rok plánujeme zavítat třeba do Řecka, a doufejme, že také do Spojených států, potom bude následovat britské a znovu evropské turné.
Jaké máte vzpomínky na práci s Davidem Bowiem?
Ouu… to byla moje první profesionální akce. Hrát s Bowiem bylo opravdový, protože jeho kapela byla ve světě hodně známá. Mám na to krásné vzpomínky. Tehdy jsem chtěl především hrát v profesionální kapele jako byla tato. Pamatuji si na to, jak jsme hráli v malých klubech okolo Londýna a během jednoho roku jsme skončili na opravdu velkých štacích v Americe. To byla důležitá část mé dráhy. Takže není divu, že mám hodně vzpomínek na hraní s Bowiem.
Slyšel jsem, že jeho osobnost se od té doby dost změnila.
Ano, hodně se změnil. Změnil se z úplně normálního člověka v rockovou hvězdu, která si myslí, že může spasit svět (Bowie byl v 70. letech scientolog pozn. autora). Hodně ho to ovlivňovalo, ale předpokládám, že už je úplně jiný. Teď už jsme na to docela vyzrálí.
Jak k vám přišla nabídka od Uriah Heep v roce 1976?
Nikde jsem v tu chvíli nehrál a můj kamarád Woody Woodmansey (Bolderův spoluhráč z Bowieho kapely Spiders from Mars, pozn. autora), který byl s kapelou Woody Woodmansey's U-boat u Bronze Records, mi zavolal, že Uriah Heep hledají baskytaristu. Řekl mi, že mám zavolat Hensleymu. Zavolal jsem mu a on se mě zeptal, jestli bych se nemohl naučit namátkou dvě jejich skladby a přijít na zkoušku. Tak jsem se naučil Easy Livin´ a July Morning. Pak jsem přišel na zkoušku, kde jsme hráli tyto skladby a navíc jsme něco jamovali a hned mi nabídli práci a byl jsem v kapele. Byl u toho také nový zpěvák John Lawton. No a od té doby jsem v Uriah Heep pořád s výjimkou 2 let, strávených u Wishbone Ash (1981-1983,pozn. autora).
Jaký je rozdíl mezi vaší hrou a hrou předešlých baskytaristů Uriah Heep Garyho Thaina i Johna Wettona?
Já jsem byl vždy hlavně rockový baskytarista, už u Bowieho. Takže pro mě nebylo tak těžké pochopit, o co šlo u baskytary. Pokud bych se srovnával s Thainem a Wettonem, musel bych říct, že jsou od sebe úplně odlišní. Myslím, že Thain měl dost svobodný i bohatý styl hry, zatímco Wetton byl spíš konzistentním pilířem zvuku kapely. Thain je mi asi stylově bližší. Koneckonců ze starých skladeb, na kterých Thain hrál, se odvíjela i moje hra. Thain si vlastně hrál, co chtěl a já nakonec také, i když byl zvuk kapely v dobách Firefly úplně jiný než v dobách Magician´s Birthday.
Jak vlastně vypadala práce na vašich prvních albech s Uriah Heep: Firefly a Innocent Victim?
Firefly bylo první album, na kterém jsem hrál. Skladby už byly v základu hotové, ale nikdo mě neomezoval tím, že by mi říkal, co mám hrát. Šel jsem do studia a rovnou k nim nahrál basové linky. Nikdo mě sice neomezoval, ale moc jsem si to neužil. Bylo docela těžké mít větší volnost a hodně toho ovlivnit u již hotových skladeb. Víc jsem si užil nahrávání na dalších dvou deskách Innocent Victim a Fallen Angel, ke kterým jsem přispěl už svými vlastními skladbami. Cítil jsem se tak v kapele vlivnější. Začal jsem prosazovat vlastní hudební nápady a našel jsem tak svoje místo v kapele.
Jak jste si užil práci s tehdejším leaderem kapely Kenem Hensleyem?
Ken je velmi talentovaný hudebník a je také velmi dobrý autor. Ale i když byl celkem fajn, byl taky trochu moc sám pro sebe. Byl spíš odloučený od ostatních a nežil zrovna s kapelou pohromadě. Když jsme třeba šli s ostatními z kapely na pivo nebo na večeři, on chodil spíš na svoje vlastní akce.
Proč Hensley v roce 1980 z kapely odešel?
Hlavně chtěl mít muziku, kterou dělal, úplně pod kontrolou. Myslím, že proto se rozhodl odejít na sólovou dráhu. Mohl v kapele zůstat, ale lidi si běžně chtějí vyzkoušet něco vlastního.
Jaká byla vaše spolupráce s ním na jeho sólovém albu Free Spirit?
Napsal jsem pro něj jen dvě skladby a moc si na to už nepamatuji. Pamatuji si akorát, že jsem byl jeden den ve studiu a nahráli jsme 2 nebo 3 skladby a to dost rychle. Byl u toho i bubeník Kenny Johnson ze Small Faces a The Who.
Od alb Fallen Angel a Conquest píšete víc a víc skladeb. Dalo by se říct, že rád píšete rockové balady?
Ano, It Ain't Easy (z alba Conquest) je něco na ten způsob.
Na Wake the Sleeper se vaše skladby stávají temnějšími. Proč?
To si asi myslíte kvůli mé skladbě War Child. Ne, nemyslím si, že je album temnější. Představuje jen jiný hudební styl, než jsme dosud dělali. Je to trochu drsnější album, ale ne temnější. Chtěli jsme experimentovat s dalšími hudebními styly. Přišel jsem třeba s riffem a pak jsme to rovnou zpracovali víc v heavy pojetí. Je to spíš různorodá deska. Třeba moje skladba Angels Walk With You je zase typ bluesové skladby, zatímco War Child je víc heavy. Podívejte se třeba na skladbu Gypsy (z alba Very´eavy… Very´umble, 1970). Myslím, že Gypsy je docela typická heavy skladba s heavy riffem. Dalo by se říct, že písně z Wake The Sleeper jsou také spíš heavy, ale zároveň jsou modernější. Texty skladeb mají pozitivní poselství, ale ne temné. To je o textech a o atmosféře skladeb. Nenazýval bych je proto jako temné. Je to víc heavy a vyzrálé.
Jaké nástroje preferujete?
Stále hraju hlavně na svůj Fender Precision, který používám od roku 1974. Je to úžasná baskytara, zkoušel jsem ji několikrát vyměnit, ale stále nemůžu najít nic lepšího. Jiné baskytary mi nepřinášely pocity, které jsem chtěl. Tak je můj nástroj součástí mě samého. Zatímco jsem vyměnil tisíc bot, baskytaru jsem stále nevyměnil…smích
Jaká alba, z těch na kterých hrajete, si nejvíc ceníte?
Na kterých hraju? Všech…smích… s odstupem času si stále hodně cením alba s Davidem Bowiem Hunky Dory (1971), což bylo moje první album. A je to taky výborné album. Možná ho mám tak rád, protože je moje první, ale pořád si myslím, že je to úžasný album. A desky s Uriah Heep? Těch je dost. Opravdu jsem měl rád náš unplugged (Acoustically Driven, 2001). To bylo dost dobré album, ale to je jen unplugged, takže momentálně asi Wake The Sleeper, na které jsem pořád naladěn.
Jak se vyvíjel styl vaší hry?
Ve škole jsem hrál na trumpetu v dechové kapele. Tak jsem se nejdřív seznámil se hrou na sólový nástroj, což mě taky dost ovlivnilo. Můj původní oblíbený styl byl blues. Poslouchal jsem hodně bluesových desek – Johna Mayalla, Fleetwood Mac, Cream…právě Jack Bruce z Cream měl ne mě velký vliv. Pak třeba Paul McCartney, Jaco Pastorius a mnoho dalších. Mnoho lidí se ptá, koho nebo jaký styl hraješ, když právě hraješ. Od každého sice trochu kradeš, ale já se snažím hrát právě sám sebe.
Co jste našel v Uriah Heep, že jste s nimi zůstal tak dlouho?
Když jsem přišel ke kapele, stali jsme se hned velkými přáteli. Byli jsme hlavně já, Mick Box a Lee Kerslake velcí přátelé. Připadali jsme si docela jako rodina, což je výborná a důležitá věc a právě to udržuje kapelu při životě. Vždy jsme šli víceméně stejným směrem. Bylo hodně kapel, jako Deep Purple nebo Black Sabbath, které našly společnou cestu jen v hudebním pojetí a proto se často rozpadaly. My jsme spolu nikdy nesoupeřili. Jenom jsme spolu chtěli dělat hudbu.
Je budoucnost kapely spíš o hledání klasických Uriah Heep nebo víc o hledání nových hudebních forem?
Vždycky jsme chtěli znít jako Uriah Heep a to nechceme měnit. Měníme zvuk, protože se časem mění i složení kapely. Nechceme ale rozbíjet náš styl. Je tak pořád možný slyšet Boxův typický wah-wah styl i můj styl, který je můj vlastní, ale zároveň trochu podobný Thainově stylu. Dokonce ve hře Russella je slyšet trochu Leeho. Chceme znít jako Uriah Heep a myslím, že na to přinejmenším starší členové kapely myslí.
Uvažujete také o vydání svého prvního sólového alba?
To rozhodně ano. Pokoušel jsem se ho dokončit posledních deset let…smích. Takže se vrátím do studia a od ledna se už budu opravdu maximálně soustředit na jeho dokončení.
Koho na něm uslyšíme?
Já na něm hraju většinu nástrojů sám, ale asi požádám několik svých přátel, aby na něm hostovali. Možná Russell Gilbrook nahraje nějaké bicí, podobně jako Woody Woodmansey. Možná že Mick Box nahraje nějakou kytaru. Sám hraju i kytarové party a zpívám. Snad Joe Elliott z Def Leopard na něm budem zpívat a Phil Collins nahraje také nějaké bicí. Budu se snažit, aby album bylo zajímavé.
Hrajete ještě na trumpetu?
Už ne. Nechal jsem toho v osmnácti a potom už jsem pořádně nehrál. Ale hrál jsem na trumpetu na několika Bowieho albech, hlavně na Hunky Dory. Když chcete opravdu hrát na trumpetu, musíte cvičit každý den a na to nemám dost času. Možná to ještě zkusím, ale raději si místo toho sednu s kytarou a napíšu nějaké nové skladby.
Autor: Jan Štefan
Home page: http://www.uriah-heep.com