VANESSA
10. 2. 2010 FLÉDA, BRNO
Koncert na brněnské Flédě byl tedy teprve druhým vystoupením po loňském reunionu. Podle toho také byl klub velice dobře zaplněn různorodou směskou od zvědavců až po fanoušky, kteří to nejvíce rozjížděli v devadesátkách a nyní už obvykle mají zcela jiné problémy, než dobře vybrat, na který koncert večer vyrazit.
Stejně, jako tomu bylo v Praze, pozici Vanesse měla připravit Insania, tedy domácí brněnská bandička, která toho už má taky požehnaně za sebou. A mimo jiné je také prý „legendární“. Její energické alternativně metalové vypalováky podepřené syntezátorem a dvojhlasem lidi překvapivě bavilo více, než bych předpokládal od předkapely jednoho z nejočekávanějších comebacků roku. Přesto zněly v daný večer neaktuálně a jejich utopenost v devadesátkách byla více než evidentní.
Ostré majákové světlo osvětlující nažhavené fanoušky a pateticky dlouhé zvukově neklidné úvodní intro ještě nějakou chvíli prodlužovalo návrat Vanessy (nejen) brněnskému publiku. „Ahoj lůzo, jsou tady všechny smažky z Brna?“ ukončil čekání frontman Samin Hauser a lakonicky uvedl první song Zrcadlo, kterým zahájil první část vystoupení, jež se odehrávala výhradně ve znamení novinkové desky. To se také projevilo na reakcích publika, které spíše tápalo a očekávalo, co nastane, než že by se podílelo na vytváření atmosféry. Zhruba po půlhodině se také dostalo na starší věci, které posluchači očekávaně kvitovali již daleko větším pohybem. Však taky za těmito hity většina dorazila. Ono taky věci jako Buď Jidáš nebo Prokopat se ven jsou zvukově méně komplikované a přímočařejší a v daném zvukově zbytečně přehuleném prostředí vyzněly o poznání lépe.
Formální stránka show však byla bez jediné chybičky. Vanessinu image trochu vyšinutých magorů podtrhávalo elektrické křeslo na pódiu, polonahá ženština házející červy do publika nebo precizně připravená a (samozřejmě) genderově nekorektní projekce, která výborně korelovala s texty. Abychom si rozuměli, většinou byla penetračně či násilně pojata, nejlépe obojí dohromady. (Otázka do pranice by mohla znít, o čem si myslíte, že projekce pojednávala při tracku Den, kdy jsme ztratili koule? Metaforu ale nehledejte). Předpoklad, že velká očekávání to mohou samotné realitě pěkně ztížit, se v ten večer naplno potvrdil. Sice to byl formálně dokonalý večírek, obsahově však z něj trčela prázdnota, která zanechala u jednoho z nejzajímavějších koncertních očekávání roku pouze pocit rozpačitosti.