LIVING COLOUR
25. 11. 2009 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA
Od poslední studiové nahrávky uběhlo dlouhých šest let, nového CD se fanoušci dočkali až letos na podzim. Nese název The Chair In The Doorway a kapela se rozhodla svůj nový počin pokřtít právě v pražském Paláci Akropolis. Living Colour nejsou českému publiku nijak neznámí, do Prahy se vrací pravidelně a mají zde již poměrně pevnou fanouškovskou základnu. Členové kapely rovněž rádi spolupracují s českými hudebníky, baskytarista Doug Wimbish před lety pracoval například s kapelou Guločar. To byl zřejmě i jeden z impulsů, proč se kapela rozhodla pokřtít svoje nové CD právě zde. Řada materiálu totiž vznikala ve studiích Sono nedaleko Prahy a podle členů kapely je pro ně Česko ideálním tvůrčím prostředím, jelikož zde kapelu nic nerozptyluje. Z hudebního hlediska se jistě jedná o výjimečnouudálost, Living Colour totiž nejsou žádnými hudebními nováčky. Vznikli v roce 1983 v New Yorku, mají tak za sebou již více než dvacetiletou hudební historii. Koncem osmdesátých let byla rocková scéna velmi roztříštěná a snadno předvídatelná. Living Colour postavili svoji hudbu na něčem zcela jiném, na kombinaci tvrdého rocku, funku, jazzu a hip-hopu. Zřejmě díky tomu se kapela zpočátku prosazovala jen velmi těžko. Později si však skupinu oblíbil Mick Jagger, který si ji vzal pod svá křídla. Následně vydaný debut s názvem Vivid si již získal větší oblibu. Černošští hudebníci později po celém světě prodali více než 20 milionů alb a v podstatě napomohli definovat styl zvaný funk-metal, který posléze ovlivnil formace jako Rage Against the Machine.
Musím přiznat, že jsem kapelu Living Colour nikdy předtím naživo neslyšel, zaznamenal jsem jejich název v minulosti a v podvědomí měl tyhle chlapíky uložené jako technicky dokonale vyhrané muzikanty, prodávající desky po milionech a sbírajících ceny Grammy jak na běžícím páse. Na středeční koncert jsem se tudíž vydal s jistými předsudky, jelikož podobně
vzhlížející kapely bývají dosti často strnulé a hudebně ne příliš zajímavé. Jak se ale později ukázalo, byla to hrubá chyba. Již po příchodu mě mile překvapila pohodová atmosféra v sále, žádné tlačící se davy, ani dlouhé zástupy fanoušků. Klub byl sice zaplněn, ale s mírnou rezervou a lidé poklidně vyčkávali na příchod kapely. Koncert začal těsně po osmé hodině a hned od začátku se dal sál do pohybu. Living Colour odstartovali velmi živě a na posluchačích bylo vidět, že se na porci muziky těší. Kapela hrála hodně energicky, zazněla většina skladeb z nové desky a po každé skladbě následoval bouřlivý aplaus. Na muzikantech je znát dlouholetá hudební praxe a jsou technicky velmi zdatní, ovšem je znatelné, že se snaží skladby velmi pečlivě komponovat ve prospěch celku, dávají si navzájem velký prostor a společně jejich hudba působí velmi dobře, hutně a melodicky. Celá show se nesla ve skromném duchu, žádné megalomanské světelné efekty, na které jsme od slavných kapel zvyklí. Koncert doprovázela sice projekce na plátno, ale působila velmi
jemně, barevně a dodala koncertu zajímavou atmosféru. Ke konci koncertu přišli osobně pokřtít novou desku pánové ze studia Sono a kapela vzápětí přidala pár starších pecek, na které publikum reagovalo velmi vstřícně.
I když byl koncert energický a živý, občas se ve skladbách vyskytují místa, která mírně nudí a stává se, že posluchač na chvíli ztratí nit. Kapela se pak sice vrátí k původnímu záměru, ale ne vždy se podaří správně navázat. Je to zřejmě jakási snaha o pestrost skladeb a je naprosto možné, že se najdou posluchači, kterým na Living Colour právě tohle sedí. Každopádně je vidět, že tyhle pány jejich hudba velmi baví, těší se z její tvorby a snaží se posluchačům přinést něco nového a podělit se s nimi o svou radost. Vzhledem ke skvělé atmosféře, kterou Akropole zažila, nutno podotknout, že se jim to zcela jistě daří.