NILS PETTER MOLVAER
13. 11. 2009 PALÁC AKROPOLIS, PRAHA
V rámci turné ke svému novému a velmi dobře hodnocenému albu Hamada se norský trumpetista Nils Petter Molvaer objevil v pražském Paláci Akropolis znovu po dlouhých třech letech. Na jeho novou tvorbu se názory různí. Zaregistrovat můžeme tvrzení jak o „nejtemnější položce v diskografii“, tak i o albu plném života při srovnání se staršími, až příliš chladně elektronickými tituly. Zájem a názorová různost médií či bloggerů však rozhodně potvrzuje, že máme co do činění s dílem velké síly.
Ani výhružný termín pátek třináctého neodradil fanoušky. Dorazilo jich opravdu dost. Sám mistr je na počátku uvedl do rozjímavé nálady svou klasickou úvodní meditací o šumových možnostech amplifikované trubky. Do struktury smyčkovaných sykotů i upravovaných Molvaerových vokálů se pak pomalu zapojili zbylí dva hudebníci. I kytarista Eivind Aarset a bubeník Audun Kleive patří mezi špičky severského progresivního jazzu. Sledování vzájemné spolupráce a hudební komunikace tohoto tria bylo tedy zážitkem skutečně úžasným. Z tajemných ambientních úvodů občas vykrystalizoval křehčí celek s lyrickými melodiemi trubky, jindy se zase sálem rozduněl strhující taneční breakbeat. Největším zvukovým experimentátorem na pódiu byl rozhodně Aarset. Při permanentní práci s řadou kytarových efektů se z jeho nástroje ozývaly zvuky skutečně rozličné. Těžké groovy podpořil hutnými, agresivními basovými zvuky, jinde zase předváděl citlivou práci s jemnými plochami, vždy dokázal originálně vyplňovat vymezený prostor, kytarová sóla v tradičním rockovém slova smyslu by na něho byla zřejmě příliš přízemní. I Kleive místo běžných bicích sólových výstupů předvedl raději u mikrofonu krásnou a hravou etudu s jediným činelkem v rukou.
Některým hudebníkům využívajícím elektroniku se stává, že jejich produkci ovládne samo vybavení a lidský element se začne vytrácet. Zde jsme mohli vidět opět krásný příklad elektroniky podřízené člověku. Hráči tak měli mnohem větší prostor pro improvizaci, z kompozic na desce Hamada tak bylo možné jen tu a tam zaznamenat pouze malé úryvky. Důležitá byla při koncertě též nápaditá zadní videoprojekce, která nejčastěji kreativně pracovala v přímém přenosu se záběry z několika kamer umístěných na pódiu. Když hodinu a půl dlouhou produkci Molvaer dosti nekompromisně ukončil jen krátkým jemným přídavkem, bylo vlastně publikum plně uspokojeno, i když do šibeniční desáté hodiny zbývalo ještě hodně času. Porce kvalitní hudby to byla opravdu velká.