Alice In Chains patřili v devadesátých letech k velké grungové čtyřce, v níž byli tou bandou, která se vždycky nejvíce svíjela v bolestech a depresích. Těžkotonážní kytarové riffy, střídající se s kvílejícími sóly a bolestivým nářkem Layna Staleyho (R.I.P.) byly pro AIC něco podobného jako vyplázlý jazyk pro Rolling Stones. Texty nijak nevybočovaly z kurzu a točily se okolo drog, nemocí a já už nevím čeho. Ve srovnání s tímhle Cobain vyprávěl pohádky na dobrou noc.
U Black Gives Way To Blue je vše při starém, žádná změna. Tedy kromě postu zpěváka, samozřejmě. Za Layna Staleyho byl vybrán William DuVall, který se v rámci svých možností snaží držet zaběhnutého vzoru a Staleyho nahrazovat co nejvěrněji. Tím pádem se žádné pokusy o osobitost nekonají, Alice In Chains - model 2009 se moc nekamarádí s experimenty. V podstatě však ani DuVall nedostává větší množství sólového prostoru a především hraje do tandemu s Jerry Cantrellem, jehož kytara začíná tam, kde skončila na poslední eponymní řadovce (fanoušky překřtěné na Tripod podle třínohého psa na obalu). Takže až na pár akustických výjimek svými temnými riffy deprimuje, až běhá mráz po zádech. Jako za starých časů.
A vadí tohle všechno? Řekl bych, že ani ne. Pokud někdo čekal od Alice In Chains progresi, tak si ji určitě nepřál. Alice In Chains připravili výlet do devadesátých let, aniž by sklouzli do trapné sebeparodie. Spíše naopak, album funguje jako celek, stejně tak dokážou zaujmout singly, které by se nemusely ztratit ani ve srovnání se staršími věcmi. Jen je prostě trochu jiná doba. A Layne je Layne.
Vydáno: 28. 9. 2009
Celkový čas: 54 : 12
Hodnocení MIXu: 7/10
Home page: http://www.aliceinchains.com/
MySpace: http://www.myspace.com/aliceinchains