Jak vzpomínáš na své dětství v Berlíně?
Když se na to podívám zpětně, bylo moje dětsví v rozděleném Berlíně vlastně svým způsobem fajn. Vyrůstal jsem v západní části města, kde panovala velmi uzavřená atmosféra. Měli jsme malou kulturní scénu. Zamlada jsme si užili hodně rvaček se skinheady, ale bylo to na trochu na jiný způsob než jak to chodí v současnosti - například jsme neměli k dispozici žádné zbraně. Proto se moc nestávalo, že by někdo v těch bitkách zařval. A punková scéna byla tehdy velmi politická.. Stále z toho čerpám energii. Jsem moc rád, že jsem byl ve svém mládí schopný pořádně vstřebávat hudbu. Američtí vojáci, kteří okupovali části západního Berlína, k nám přinesli rap a elektroniku, britští vojáci zase přispěli stanicí BBC a Johnem Peelem (slavný britský DJ, moderátor a novinář, pozn. red.), který byl pro nás hrozně důležitá osobnost, otevíral nám okno do okolního světa.
Změnily se nějak tvoje politické názory od dob, kdy jste byli z Atari Teenage Riot zatčení na demonstraci 1. května 1999?
Abych byl upřímný, tak moc ne...a musím říct, stále se velmi zajímám o politiku. Pořád píšu písně s politickými tématy. Na mém posledním mini albu Shivers je jich několik - např. Control či Baby Skull. Taky pořád na koncertech hraju některé staré tracky, protože rozhodně ještě neztratily svůj význam. Vždy jsem se spíš zabýval obecnými tématy, než konkrétními událostmi. Myslím, že když někdo ignoruje politické dění, tak dělá velkou chybu. Lidé si často myslí, že se jich velká politika netýká. Tvrdím opak. Válka v Íráku je toho dobrým příkladem. Hodně lidí na ni reagovalo jako na nějaký fotbalový zápas, ale umírali tam lidé. A řadoví občané financovali ze svých daní zbraně na jejich vraždění.
Je možné potkat tě po koncertě v družném hovoru s fanoušky?
Záleží na tom, jak moc jsem zrovna vytížený. Balím si věci sám a nemám žádného svého managera, většinu organizačních věcí vyřizuji osobně. Povídání si s lidmi po koncertech mám moc rád, někdy to ale prostě nejde. Ne proto, že by se mi nechtělo, prostě jenom není čas. Pro mě osobně je dialog s fanoušky esenciální. Potřebuju slyšet jejich necenzurované názory, myšlenky a kritiku. Na akcích jsem poznal spoustu úžasných lidí. Muzikanti, kteří jsou arogantní ke svému publiku, dělají velkou chybu.
Jak sis užil tvorbu soundtracku k filmu?
Bylo to super. Hodně se to liší od toho, když člověk dělá svoje vlastní desky. Baví mě hluboko se vžívat do různých charakterů postav, do atmosféry a plynutí příběhu, a pozorovat, jak se každý herec svým vlastním způsobem pohybuje. Tohle všechno maximálně ovlivňuje výsledné skladby, které ze mně nakonec vylezou. Já sám jsem fakt velký filmový fanoušek. A hudba je ve filmu základním stavebním prvkem.. Může scénu probudit k životu, anebo ji úplně zazdít. Takže mít na starosti soundtrack k filmu obnáší mnohem víc zodpovědnosti, než si třeba obvykle lidé uvědomují, protože působí z velké části na rovině podvědomí. A tvorba soundtracku je pro mě v podstatě ozdravným procesem, kdy zapomínám na svoje ego. Narozdíl od mých desek, které jsou mými pocity a mou celou osobostí nacpané k prasknutí.
Máš nějaké novinky okolo tvého labelu Digital Hardcore recordings?
DHR se hlavně soustředí na vydávání backkatalogů a licencí k filmům. DHR bylo na vrcholu v roce 1999, ten rok vzniklo nejvíc kvalitní hudby - desky 60 Second Wipe Out od Atari Teenage Riot, White Heat od Nic Edo a další vyjímečné desky, keré vyvolaly pozornost všude možně ve světě. Moje album Inteligence & Sacrifice tuto kapitolu uzavřelo. Po smrti Carla Cracka (MC Atari Teenage Riot, zemřel na předávkování) v září 2001 se berlínská hudební scéna rozpadla a v podstatě zemřela spolu s ním. Digital Hardcore Recordings ale pořád existují jako firma, bohužel ale nepozorujii žádnou novou vlnu kapel s nějakým originálním zvukem, a tak myslím, že by se v téhle době neměla DHR snažit nějak expandovat, třeba tak jako to udělali Warp nebo jiné podobné elektronické labely.
Nedávno jsi absolvoval tour s Nine Inch Nails. Jaký je tvůj názor na jejich hudební vývoj v posledních dvaceti letech?
Abych byl čestný, tak tohle teda fakt nemůžu úplně komentovat! Bylo to v roce 1999, když jsem poprvé uslyšel The Downward Spiral, co se mně Trent zeptal, jestli snimi pojedeme na tour. V dobách, kdy se Nine Inch Nails stávali populárními, na začátku a uprostřed devadesátých let, jsem byl já sám úplně někde jinde. Zajímalo mě underground techno a riot girl a ignoroval jsem veškerou hudbu, která se hrála na MTV. Samozřejmě že Nine Inch Nails respektuji, ale myslím, že v posledních letech mohli svým fanouškům nabídnout o něco komplikovanější díla. Na druhou stranu ale nemám moc právo soudit je, protože Trent má na krku obrovskou mašinérii, a řízení takových projektů, které on dělá, musí být dost vyčerpávající. Nevím, můžu se vyjádřit jenom ke svému osobnímu hudebnímu vkusu. A já jsem prostě vysazen na divnou, zvláštní hudbu. Vždycky jsem byl. Někdy si přeju, aby se lidé více starali o budoucnost hudby než o budoucnost hudebního byznysu samotného a vymýšlení nových ekonomických strategií.
O čem je písnička Addicted to you? Videoklip vypadá trochu jako kdyby jeho režii měl na starosti Marylin Manson.
To video režíroval John Hillcoat, autor Ghost of The Civil Dead a The Proposition. Jeho práci obdivuji. Tématem toho videa má být kritika konformity, která pohlcuje dnešní teenagery, i když oni sami sebe za konformní nepovažují. V době, kdy mi naplno došlo, že americká gothická a industriální móda je součástí sprosté konzumní nekultury, chtěl jsem na to lidi nějak upozornit. Symbolem pro to mají být ta genově zmanipulovaná zvířátka. Hodně z mých vizuálních projevů má působit na lidi tak, aby si kladli otázky o zdánlivě nesmyslných obrazech zarytých v jejich paměti - na stejném principu totiž prosperuje popkultura a reklamní průmysl.
Uvažoval jsi někdy o reunionu Atari Teenage Riot?
Ani ne. A na tohle se mě lidé pořád ptají. A já myslím, že Carla Cracka nemůže nikdo nahradit. Pokud bych potkal někoho, kdo by do toho fakt zapadal, tak možná, ale to by bylo stejně jiná, nová kapela. S Nic Endo jsme letos zahrnuli do našich live show na Past - Present - Future Tour nějaké songy od ATR. A když jsme vystupovali v Londýně, tak mi lidé říkali, že teď ty skladby dokonce hrajeme s větší vervou, než je kdysi hráli kompletní ATR.
Koho ze současných populárních umělců bys nejraději umučil?
Současní populární umělci mučí mně. Svou samotnou ryzí existencí. Trpím já a žádná kyselina pro mně ani není potřeba. Shledávám populární hudbu naší doby bizarní a odpornou. I když jsem takový vždycky nebyl. Problémem dnešní populární hudby je, že se nikdy nebude prodávat tak dobře jako porno. Takže společnosti zkouší svoje produkty nabízet za stále nižší ceny a doufají v nějaký pozitivní zvrat. Ale většina lidí už nepokládá populární hudbu za součást svého života, tak jako to bývalo před čtyřiceti lety.