Prý jste se podle svých slov narodil ve špatné dekádě (možná) a špatné zemi (rozhodně). To zní smutně.
Zní to sice smutně, ale není v tom beznaděj, protože věřím, že existuje možnost znovu upříst pozornost na německou hudbu a ukázat její obrovské dědictví plné úžasných melodií a vzrušujících nápadů, ačkoli od doby, kdy kralovala světové hudební scéně se jmény Can, Kraftwerk, Faust nebo Popol Vuh uplynulo už třicet let. Vlastně ještě víc, nezapomeňte na Bacha. Věřím, že tahle doba znovu přijde, i když to bude třeba trvat ještě třeba patnáct let. Pak ale něco uslyšíte. Pokud se to nepodaří, tak především díky tomu, že jsem jediný, kdo dnes přemýšlí v takových dimenzích nebo zkrátka proto, že se Češi nenechají vytlačit z prvního místa, které si v té době budou držet.
Skládat písně jste začal už ve čtrnácti letech. O čem byly? O lásce, škole, rodičích?
První píseň jsem ve skutečnosti napsal ve dvanácti letech a byla o známém klukovi, který zemřel při autohavárii. Docela mě to sebralo a další dva roky nic nenapsal. Pak mě zaujal příběh jiného kluka, který pro změnu zemřel po bodnutí včelím žihadlem. Také celkem drsné. Pak jsem ale přišel na to, že láska představuje nejsilnější sílu ve vesmíru a od té doby všechny mé písničky jsou víceméně o lásce, smrti a největším nepříteli lásky: strachu. Vše se ale odehrává ve velmi povznášejícím duchu, protože jsem zjistil, že není moc dobré brát emoce příliš vážně.
Vaše texty se proto nezdají být moc veselé.
Skutečně? Já si naopak myslím, že mé texty dokáží být také veselé. Speciálně nové album pojednává hodně o selhávání emocí, protože každé malé selhání, kterého jsme svědci na našem světě, potřebuje čas na to ukázat, že to nebylo tak hrozné. Vždy jsem měl rád mimořádné lidi do chvíle, dokud si byli ochotni přiznat svou jedinečnost. A to jsou ty situace, kdy život se stane nejlepší knihou, kterou můžeš číst, či nejlepším filmem, který můžeš sledovat. Ty dokonce v tom filmu musíš hrát nějakou roli. Hezký. Takže smutek v mých textech je opravdový, nicméně sranda vždy vítězí.
Hodně koncertujete, takže se dá předpokládat, že si hraní před publikem užíváte. Je to tak?
Ano, je to pravda. Kdybych mohl, tak bych hrál úplně každý den.
Do České republiky nepřijíždíte koncertovat poprvé. Máte tu nějaké kamarády a znáte nějakou českou hudbu?
Rád u vás vystupuji. Někdy jako Daniel Benjamin, občas s punkrockovou kapelou Jumbo Jet. Znám a mám rád hodně českých skupin. Sunshine jsou skvělí a také moji kamarádi Goro řežou do cimbálů opravdu drsně. Těším se k vám.
Zdroj: ArtsMarketing/Colours of Ostrava