John Abercrombie + Robert Balzar trio
22. 3. 2009, LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA
Pro Balzara, Máchu a Slavíčka taková spolupráce představuje ohromnou příležitost. Abercrombie je jazzová legenda, která má za sebou účinkování po boku takových hvězd, jako jsou Michael Brecker, Jack DeJohnette či Billy Cobham, on sám navíc svým stylem hry znamená tvůrčí přínos pro moderní jazz, zvláště v subžánrech postbopu a fusionu. Je proto potěšující, že muzikant takové velikosti, muzikant obsypaný tolika trumfy a úspěchy se vrhl do spolupráce s českou kapelou, která dokázala s mistrem pocházejícím z epicentra jazzu držet krok. Někdy ho dokonce svou dokonalou virtuozitou, která se týká všech tří bez výjimky, i lehce zastiňovala.
Dvanáct let trvající souručenství tria je znát a hudebníci spolu perfektně komunikují. Ocenit se musí dobře vystavěná sóla Balzara, který skvěle ovládá zvuk svého nástroje a dnes již neoddiskutovatelně patří k plejádě korunovaných legend českého kontrabasu (Hulan, Vitouš, Mráz). Pochválit se musí také Máchova citlivá hra, jak v sólech, tak v doprovodech (obzvlášť doprovody Balzarových sól byly úchvatné), a empatické Slavíčkovy doprovody.
Na začátku koncertu Balzar roztřeseným hlasem, jako by byl stále ještě udiven, že s nimi hraje tak slavný muzikant, uvedl Abercrombieho jako největšího žijícího kytaristu, což mohlo některé návštěvníky, které nikdy předtím Abercrombieho obličej neviděli, uvést ve zmatek, na pódiu se totiž objevil muž kolem šedesátky se vzezřením Karla Kryla, v ruce držel kytaru a než si ji zapojil do aparatury, chvíli to vypadalo, že se návštěvníci Music Baru přesunuli na folkovu Portu a že Balzar začal se svým triem experimentovat ještě odvážněji, než by se kdo byl nadál. Naštěstí byly obavy přehlušeny hned prvními tóny Abercrombieho kytary, které skutečně ani v nejmenším nepřipomínaly „Anděla” či „Bratříčku, zavírej vrátka”. Flanelové kostkované košile zmizely i z těch nejpřizpůsobivějších a publikum se definitivně ponořilo do jazzového rozpoložení.
To, že je Abercrombie výtečný skladatel, je známo a potvrdilo se to i na koncertě. V jeho kompozicích se mísí vlivy všech možných žánrů a subžánrů současné hudby a jsou postaveny na vynalézavém rytmickém groovu, čímž vyvyšují tohoto muzikanta nad stále více rozbujelý studený postbop a freejazz. To samé se týká Abercrombieho sól, i přes silnou inklinaci k přeintelektualizované poloze přece jen tento kytarista zůstává melodický a na rozdíl od manýristické postbopové šedi onanizujících fachidiotů je poslouchatelný. Abercrombie je ještě stále muzikant. Důležitý rozměr projektu bylo zařazení Balzarových skladeb. Jeho kompozice jsou ve srovnání s těmi Abercrombieho méně fusionové, nemíchá se v nich tolik vlivů a přitom jsou úžasně melodické, silné a citlivé. V jeho skladbách jsou slyšet více české kořeny než brazilské, africké či jiné vlivy.
Nedělní koncert Abercrombie + Balzar trio potvrdil, že v Čechách jsou zajímaví jazzoví muzikanti na světové úrovni, kteří se přitom – a to se týká především Balzara – snaží objevovat vlastní styl a výraz.
Text: Felix Borecký
22. 3. 2009, LUCERNA MUSIC BAR, PRAHA
Pro Balzara, Máchu a Slavíčka taková spolupráce představuje ohromnou příležitost. Abercrombie je jazzová legenda, která má za sebou účinkování po boku takových hvězd, jako jsou Michael Brecker, Jack DeJohnette či Billy Cobham, on sám navíc svým stylem hry znamená tvůrčí přínos pro moderní jazz, zvláště v subžánrech postbopu a fusionu. Je proto potěšující, že muzikant takové velikosti, muzikant obsypaný tolika trumfy a úspěchy se vrhl do spolupráce s českou kapelou, která dokázala s mistrem pocházejícím z epicentra jazzu držet krok. Někdy ho dokonce svou dokonalou virtuozitou, která se týká všech tří bez výjimky, i lehce zastiňovala.
Dvanáct let trvající souručenství tria je znát a hudebníci spolu perfektně komunikují. Ocenit se musí dobře vystavěná sóla Balzara, který skvěle ovládá zvuk svého nástroje a dnes již neoddiskutovatelně patří k plejádě korunovaných legend českého kontrabasu (Hulan, Vitouš, Mráz). Pochválit se musí také Máchova citlivá hra, jak v sólech, tak v doprovodech (obzvlášť doprovody Balzarových sól byly úchvatné), a empatické Slavíčkovy doprovody.
Na začátku koncertu Balzar roztřeseným hlasem, jako by byl stále ještě udiven, že s nimi hraje tak slavný muzikant, uvedl Abercrombieho jako největšího žijícího kytaristu, což mohlo některé návštěvníky, které nikdy předtím Abercrombieho obličej neviděli, uvést ve zmatek, na pódiu se totiž objevil muž kolem šedesátky se vzezřením Karla Kryla, v ruce držel kytaru a než si ji zapojil do aparatury, chvíli to vypadalo, že se návštěvníci Music Baru přesunuli na folkovu Portu a že Balzar začal se svým triem experimentovat ještě odvážněji, než by se kdo byl nadál. Naštěstí byly obavy přehlušeny hned prvními tóny Abercrombieho kytary, které skutečně ani v nejmenším nepřipomínaly „Anděla” či „Bratříčku, zavírej vrátka”. Flanelové kostkované košile zmizely i z těch nejpřizpůsobivějších a publikum se definitivně ponořilo do jazzového rozpoložení.
To, že je Abercrombie výtečný skladatel, je známo a potvrdilo se to i na koncertě. V jeho kompozicích se mísí vlivy všech možných žánrů a subžánrů současné hudby a jsou postaveny na vynalézavém rytmickém groovu, čímž vyvyšují tohoto muzikanta nad stále více rozbujelý studený postbop a freejazz. To samé se týká Abercrombieho sól, i přes silnou inklinaci k přeintelektualizované poloze přece jen tento kytarista zůstává melodický a na rozdíl od manýristické postbopové šedi onanizujících fachidiotů je poslouchatelný. Abercrombie je ještě stále muzikant. Důležitý rozměr projektu bylo zařazení Balzarových skladeb. Jeho kompozice jsou ve srovnání s těmi Abercrombieho méně fusionové, nemíchá se v nich tolik vlivů a přitom jsou úžasně melodické, silné a citlivé. V jeho skladbách jsou slyšet více české kořeny než brazilské, africké či jiné vlivy.
Nedělní koncert Abercrombie + Balzar trio potvrdil, že v Čechách jsou zajímaví jazzoví muzikanti na světové úrovni, kteří se přitom – a to se týká především Balzara – snaží objevovat vlastní styl a výraz.
Text: Felix Borecký