Vaše nová deska je konečně na světě. Pokud se nepletu, nahrávali jste ji zase docela dlouho?
Honza Kalina: Trvalo to asi tři čtvrtě roku, což na naše poměry není až tak zlé. Vždycky jsme se sešli ve studiu a nahráli třeba čtyři písničky. Obvykle to vypadá tak, že přineseme do zkušebny nějaký nápad, něco z toho vznikne a to pak nahrajeme. Nemáme žádný jednotný mustr, to by nás ani nebavilo. Navíc je tu velké nebezpečí, aby ses neopakoval. A stejně ti pak spousta lidí řekne, že hraješ zase to samé.
Nepřipadá ti, že to je u nás problém většiny skáčkových kapel? Že se samy uzavírají do žánrového klišé?
Párkrát jsem byl osočen, že mluvím ošklivě o mladých kapelách, ale je to tak. Vzali si ze ska jenom první povrchní dojem, často nemají nic naposloucháno a je to strašně znát. Je to asi jako kdybychom my začali hrát blues. Když si poslechneš staré kapely, najdeš tam spoustu hudebních fórů, zatímco tady hrajou všichni podle jedné šablony. Hodně mladých skupin si taky dnes nakoupí hadry snad ještě dřív, než se naučí hrát. Často nám to vychází tak, že máme luxusně oblečenou předkapelu a po ní nastoupí parta dědků.
Nevadí vám, že se dnes hodně mladých kapel jenom veze na módní vlně?
Nechci být zlý, ale myslím si, že docela vidím, které kapely vznikly z nějakého vnitřního pnutí a touhy dělat muziku, a které se jenom vezou. Je tady spousta dobrých partiček, jako třeba Prague Ska Conspiracy. Ale když se dostaneme na nějakou mimopražskou štaci, často potkáváme kapely, které si myslí, že když si vezmou kostkované hadry, budou děsně ska. To je přece blbost. Ta muzika je strašně jednoduchá, ale právě v té jednoduchosti musí být složitá a je hrozně povrchní brát si z ní jenom ty venkovní atributy.
Nebojíte se chvíle, až zájem o ska zase opadne?
Jasně, je to módní záležitost. Ale zase věřím, že jsme si za ty roky vybudovali takovou značku, že se nás to tolik nedotkne. Taky nehrajeme jenom ska, umíme střídat atmosféry a tempo a některé písničky nám zpívá holka, což není ve ska úplně normální. Bude to zkrátka přirozený výběr jako v džungli. Přežijí jen ti nejsilnější a doufám, že my to odneseme až jako poslední, protože jsme se nikdy na žádné vlně nevezli.
To je pravda, vy jste to tady vlastně budovali. Jakmile jste vydali Ty vole, na základní škole, tak najednou začali hrát všichni ska.
A my jsme přitom ani nevěděli, co hrajeme. A teď o nás všude píšou jako o otcích zakladatelích a gigantech českého ska. My si z toho děláme legraci. Když chceš zůstat normální, nemůžeš přece hrát dvacet let to samé. Musíš mít ten žánr jenom jako základ, nemůžeš se z něho úplně zbláznit. Když nemáš nadhled, vždycky to škodí. Takže třeba na naší nové desce najdeš nejenom klasické ska, ale i reggae, swing a jazz.
Jaká byla největší blbost, co jste se o sobě dočetli?
Docela vtipné to bylo třeba v Americe. Tam nám náš vydavatel udělal strašně barnumskou reklamu, že jsme nejlepší z Evropy a četli jsme to o sobě na všech plakátech. Zároveň si hodně lidí myslelo, že jsme odněkud z Jugoslávie, kde zuří válka, nebo že plaveme někde přes Dněpr s deskou nad hlavou. A najednou tam přijela parta vyžraných cvalíků. Dodneška mám doma schované štosy novin, ve kterých o nás píšou jako o obrovských hvězdách.
Je nějaká písnička, kterou hrajete fakt neradi? Kterou by si publikum vyřvalo, ale vy ji přitom zahrát nechcete?
Je to sice syndrom spousty kapel, ale my tenhle problém asi nemáme. Jsem sice velký despota, ale když kapela obměňuje repertoár, tak vždycky rozdám dotazníčky a řeknu: Na nové desce máme třináct věcí, tak udělejte třináct puntíků u písní, které vyřadíme. A skoro vždycky se z devadesáti procent shodneme. Samozřejmě nedáváme pryč písničky, které nejvíc fungují. Vždycky tam zůstane nějaký desetipísňový zlatý fond a ostatní věci obměňujeme. Taky je důležité, aby se lidi na koncert těšili a nebyli si do poslední chvíle jistí, co vlastně zahrajeme.
Vy se asi těšíte, když přes týden všichni pracujete a hrajete jenom o víkendech.
Je to tak pro nás lepší. V roce 1996 jsme třeba absolvovali dvakrát měsíc v Americe. To bylo 26 dní hraní v kuse a to není žádná sranda. Takhle je to pro nás hlavně zábava. V týdnu chodíme do práce a těšíme se na každý víkend, až budeme moct někam vyjet.
Na scéně se pohybujete už od začátku devadesátých let. Cítíte nějaké změny a posuny v popularitě?
Slyšel jsem kdysi jednu pěknou metaforu: Čím jdeš pomaleji do schodů, tím pomaleji z nich pak sestupuješ. A ono to opravdu funguje. Hrajeme už skoro dvacet let, ale pořád si držíme ksicht a každý rok jsme ten jeden nebo dva schody udělali. Nevylítli jsme najednou, ale prosadili jsme se až po deseti letech hraní s Ty vole, na základní škole a od té doby nám té popularity pořád trochu přibývá. Ne že by nás lidi poznávali na ulici, ale když hrajeme v Táboře, přijde na nás pět set lidí. Před deseti lety by jich přišlo patnáct. Teď jsme si my staří pardálové možná splnili sen, když jsme hráli v Lucerně pro tři tisíce lidí. Víc na nás nikdy nepřišlo.
S novou deskou jste vyrazili i na koncertní šňůru. Na co se můžeme těšit?
Křest bude v Roxy a zase to bude jako dvojkoncert. Deska se jmenuje Postelový scény, takže jsem udělal návrh scény s velkou postelí za bicími, s peřinkami, které se větrají a lampičkami, které se rozsvěcují a zhasínají. A lidi přistoupili na naši hru a na některých koncertech se už objevili diváci v nočních čepičkách.
Jako vystudovaný výtvarník se v takových věcech asi musíš vyžívat…
Vždycky jsem si přál mít kapelu, abych jí mohl navrhovat obaly. Bohužel než jsem vyrostl, tak zrušili elpíčka, na kterých se dalo víc vyřádit. A teď to vypadá, že se zruší i cédéčka a lidi si budou všechno jenom stahovat.
Cítíte nějak úbytek prodeje desek?
My jsme jich vždycky prodávali tak málo, že se nám to protíná s křivkou nárůstu popularity. Takže Rozptýlení pro pozůstalé se paradoxně prodávalo zatím nejrychleji. Za rok jsme ho prodali asi pět tisíc kusů, což je pro nás rekord. Už tehdy jsem si ale říkal, že je to možná poslední deska, kterou vydáváme fyzicky. Takže třeba už příští album jenom zavěsíme ke stažení na internet.
Nebo se můžete vykašlat na cédéčka a vydávat jenom vinyly pro ty, co si je chtějí opravdu koupit.
A já bych si pak konečně udělal ten velký obal. A budu si navrhovat jenom trička, placky, samolepky a ty ostatní věci kolem toho.
Který ze svých obalů máš nejradši?
Samozřejmě, že se mi vždycky nejvíc líbí ten poslední. Ale vzpomínám si, že když jsem udělal úplně první desku, na které jsou jenom barevné siluety sta zvířátek, tak mi ho pochválil i Karel Haloun, který je pro mě dodneška velký vzor.
Mně se třeba jako malému klukovi hrozně líbila Druhá brada…
No jasně! To byl chlapeček, kterého jsme viděli na nějaké pohlednici a hned jsme si řekli, že ho musíme nažlutit. Pak jsme s tou deskou byli v Americe a prodali jsme tam neuvěřitelné množství triček s tímhle obrázkem.
Chystáte zase nějakou šňůru v zahraničí?
To fakt nejde. Je nás už tolik, že se to nedá všechno zorganizovat. Navíc všichni pracujeme, takže se nemůžeme jenom tak na měsíc na všechno vykašlat. Stačí, že když se máme sejít na zkoušku, tak musím všechny hodinu obvolávat. Já už jsem si svůj sen splnil. Podíval jsem se do Ameriky, do Francie, do Německa, a teď už chci hrát doma pro lidi, kteří nás chtějí vidět. Když si vzpomenu na Už jsme doma, kteří jezdili do zahraničí pořád a hrozně makali, tak je to možná i zabilo.
Máte v plánu nějaký další hudební experiment?
Možná je to sice rouhání, protože jsme právě vydali novou desku. Ale aby ten postkoitální smutek byl co nejkratší, tak začínáme vymýšlet další kraviny. Teď plánujeme objet koncerty a festivaly a pro příští rok máme dvě varianty: buď vydat úplně mimózní desku jako třeba neexistující muzikál, nebo přehrát všechny staré pecky a sestavit z nich bestofku.
Příští rok budete slavit dvacáté výročí. Plánujete na narozeniny sezvat třeba všechny současné i bývalé členy skupiny?
Byli bychom rádi, kdyby se nám to povedlo. Udělat velký koncert, na kterém by se sešlo třeba pět kytaristů. Hlavně si namlouvám, že jsme jedna z mála kapel, která se díky postupnému vývoji dožívá dvacítky v plné síle. Začínali jsme se spoustou kapel, které jsou dnes někde úplně jinde, než jsme my.
Je nějaká kapela, u které ti je opravdu líto, že se nahoře neudržela?
Napadá mě třeba Laura a její tygři. Karel Šůcha je náš kamarád, tak to snad můžu říct, ale ty jejich poslední dvě desky a hraní na Sportovci roku mi přijdou úplně mimo. A úplně nejvíc mě mrzí Buty. To byla kapela, kterou jsem zbožňoval. Když jsme hráli někdy před deseti lety v Trutnově, tak hráli v deset hodin večer a my někdy ve čtyři ráno. Přijeli jsme tam kvůli nim, stáli v zákulisí a hleděli na ně se zbožnou úctou. A loni jsme hráli v deset hodin my, zatímco oni hráli někde dole na malém pódiu. Přitom nehráli o nic hůř než dřív, ale prostě jsem to nechápal a bylo mi to líto. Lidi jsou v tomhle strašné svině. Stačí třeba jenom rok, kdy ti něco ujede a hned na tebe zapomenou.
Máš nějakou oblíbenou kapelu, se kterou by sis chtěl zahrát a ještě sis s ní nezahrál?
Z domácí scény asi už ne. Ale určitě bych si chtěl zahrát třeba s Madness. V Americe jsme jednou hráli se Selecter, což pro nás byly obrovské hvězdy. Mysleli jsme si, že s nimi budeme hrát na nějakém stadiónu a nakonec to byl klub pro tři sta lidí.
A obráceně? Představ si, že jste obrovsky slavná kapela a můžete si vybrat libovolného předskokana.
Předskokany nemám moc rád, protože to moc nepomůže nikomu. Vždycky si vzpomenu na slova našeho bývalého basáka: „Kluci, proč si nezaložíte kapelu? Proč si zakládáte předkapelu?“ Lidi se stejně zpravidla o předskokany nezajímají. Radši se budou hodinu tlačit na baru a dávat ostentativně najevo, že přišli jenom na hlavní kapelu, než aby si pod pódiem poslechli něco jiného.
Čeští posluchači jsou možná takoví, že si nedokážou žádnou hudbu najít sami a potřebují, aby jim to někdo nalil do hlavy.
Je to asi pravda. Pro nás to ale znamená, že musíme pořád jenom hrát, hrát a hrát. Neuchlastat se a vydržet. Když si vzpomenu třeba na Vypsanou fixu, tak ta si to opravdu všechno vyhrála. Pamatuju si je na koncertě v Havířově s deseti diváky a teď už jsou výš, než jsme my. Ale musíš to vydržet. Často to nejdřív začne fungovat pěkně, pak se nadechneš a v tu chvíli se to zase všechno posere. Když jsme po revoluci založili s Tomášem Belkem kapelu, mysleli jsme si, že do půl roku budeme hrát na stadionech. A nakonec jsme se vlastně prosadili až po deseti letech hraní.
Za tu dobu jste několikrát obměnili sestavu, a hlavně vás pořád přibývá. Začínali jste v šesti, teď už je vás deset. Plánujete ještě někoho přibrat?
Ne, deset už je maximum. Když k tomu připočteš manažera, zvukaře, dva techniky a osvětlovače, takže nás vlastně hraje 14 chlapů a jedna ženská. A to ještě plánujeme na letní koncerty na větších festivalech přibrat dvě vokalistky.
Dá se vůbec takový menší orchestr ještě udržet nějak názorově a myšlenkově pohromadě?
Honza Spálený vždycky říkal, že v každé kapele musejí být ruce, srdce a mozek. Člověk, který to vymyslí, člověk, který tím žije a člověk, který to zahraje. Taková skupina pak vydrží všechno. Nám se to zatím daří. Máme dobré muzikanty, já jsem tomu obětoval už dvě manželství a Tomáš Belko to drží pohromadě ideově.
Nemusíte si v takovém počtu už třeba vybírat kluby, kde můžete hrát?
Třeba ve Vagonu jsme přestali hrát už někdy před pěti lety, protože jsme se tam prostě nevešli. S tím jde ruku v ruce i počet diváků. Takže v malých klubech musely holky třeba celý večer čekat na záchod. Zároveň jsem velký odpůrce velkých kulturáků. Někdy se jim už bohužel nedá vyhnout, ale radši hrajeme dva dny po sobě v jednom klubu. Je to sice náročné na játra i na psychiku, ale pro nás i pro lidi je to lepší.
Dovedeš si představit, že by ses na to všechno vykašlal a kapela jela dál?
Dovedu. Už jsem to dokonce před pár lety nabízel. Je docela možné, že to tak jednou skončí. Ale zrovna teď by se mi to se mi to nelíbilo. Podle mě je teď ve skupině asi nejlepší parta a jsme na vrcholu jak uměleckých, tak lidských sil. Když od nás odešel kvůli práci Petr Ostrouchov, tak nám to možná nakonec i pomohlo. Spoustu věcí jsme začali hrát úplně jinak a doplnili kapelu o dvacet let mladšími muzikanty, takže nám teď tolik nestárne. Navíc výhoda téhle muziky je, že si vždycky můžeš vzít klobouček a černé brýle, být ten veselý strejda s břichem a nějak u toho poskakovat. To třeba u heavy metalu nejde, aby ses nestal karikaturou sama sebe.
Možná jde taky o to, že ska je už od počátku tak trochu karikaturou sama sebe.
Přesně tak! Je to prostě jedna velká sranda a my si ji hrozně užíváme.
Koncerty Sto zvířat v blízké budoucnosti:
26.3.2009 Brno – Musilka
27.3.2009 Zlín – Golem
28.3.2009 Moravské Budějovice – PogoBar
3.4.2009 Pardubice – Žlutý Pes
8.4.2009 Praha – Roxy – Křest CD Postelový scény
9.4.2009 Praha – Roxy – Křest CD Postelový scény
17.4.2009 Říčany u Prahy – KD
18.4.2009 Dvůr Králové nad Labem – Zábavní centrum Zálabí
24.4.2009 Česká Lípa – Autonomia
Honza Kalina: Trvalo to asi tři čtvrtě roku, což na naše poměry není až tak zlé. Vždycky jsme se sešli ve studiu a nahráli třeba čtyři písničky. Obvykle to vypadá tak, že přineseme do zkušebny nějaký nápad, něco z toho vznikne a to pak nahrajeme. Nemáme žádný jednotný mustr, to by nás ani nebavilo. Navíc je tu velké nebezpečí, aby ses neopakoval. A stejně ti pak spousta lidí řekne, že hraješ zase to samé.
Nepřipadá ti, že to je u nás problém většiny skáčkových kapel? Že se samy uzavírají do žánrového klišé?
Párkrát jsem byl osočen, že mluvím ošklivě o mladých kapelách, ale je to tak. Vzali si ze ska jenom první povrchní dojem, často nemají nic naposloucháno a je to strašně znát. Je to asi jako kdybychom my začali hrát blues. Když si poslechneš staré kapely, najdeš tam spoustu hudebních fórů, zatímco tady hrajou všichni podle jedné šablony. Hodně mladých skupin si taky dnes nakoupí hadry snad ještě dřív, než se naučí hrát. Často nám to vychází tak, že máme luxusně oblečenou předkapelu a po ní nastoupí parta dědků.
Nevadí vám, že se dnes hodně mladých kapel jenom veze na módní vlně?
Nechci být zlý, ale myslím si, že docela vidím, které kapely vznikly z nějakého vnitřního pnutí a touhy dělat muziku, a které se jenom vezou. Je tady spousta dobrých partiček, jako třeba Prague Ska Conspiracy. Ale když se dostaneme na nějakou mimopražskou štaci, často potkáváme kapely, které si myslí, že když si vezmou kostkované hadry, budou děsně ska. To je přece blbost. Ta muzika je strašně jednoduchá, ale právě v té jednoduchosti musí být složitá a je hrozně povrchní brát si z ní jenom ty venkovní atributy.
Nebojíte se chvíle, až zájem o ska zase opadne?
Jasně, je to módní záležitost. Ale zase věřím, že jsme si za ty roky vybudovali takovou značku, že se nás to tolik nedotkne. Taky nehrajeme jenom ska, umíme střídat atmosféry a tempo a některé písničky nám zpívá holka, což není ve ska úplně normální. Bude to zkrátka přirozený výběr jako v džungli. Přežijí jen ti nejsilnější a doufám, že my to odneseme až jako poslední, protože jsme se nikdy na žádné vlně nevezli.
To je pravda, vy jste to tady vlastně budovali. Jakmile jste vydali Ty vole, na základní škole, tak najednou začali hrát všichni ska.
A my jsme přitom ani nevěděli, co hrajeme. A teď o nás všude píšou jako o otcích zakladatelích a gigantech českého ska. My si z toho děláme legraci. Když chceš zůstat normální, nemůžeš přece hrát dvacet let to samé. Musíš mít ten žánr jenom jako základ, nemůžeš se z něho úplně zbláznit. Když nemáš nadhled, vždycky to škodí. Takže třeba na naší nové desce najdeš nejenom klasické ska, ale i reggae, swing a jazz.
Jaká byla největší blbost, co jste se o sobě dočetli?
Docela vtipné to bylo třeba v Americe. Tam nám náš vydavatel udělal strašně barnumskou reklamu, že jsme nejlepší z Evropy a četli jsme to o sobě na všech plakátech. Zároveň si hodně lidí myslelo, že jsme odněkud z Jugoslávie, kde zuří válka, nebo že plaveme někde přes Dněpr s deskou nad hlavou. A najednou tam přijela parta vyžraných cvalíků. Dodneška mám doma schované štosy novin, ve kterých o nás píšou jako o obrovských hvězdách.
Je nějaká písnička, kterou hrajete fakt neradi? Kterou by si publikum vyřvalo, ale vy ji přitom zahrát nechcete?
Je to sice syndrom spousty kapel, ale my tenhle problém asi nemáme. Jsem sice velký despota, ale když kapela obměňuje repertoár, tak vždycky rozdám dotazníčky a řeknu: Na nové desce máme třináct věcí, tak udělejte třináct puntíků u písní, které vyřadíme. A skoro vždycky se z devadesáti procent shodneme. Samozřejmě nedáváme pryč písničky, které nejvíc fungují. Vždycky tam zůstane nějaký desetipísňový zlatý fond a ostatní věci obměňujeme. Taky je důležité, aby se lidi na koncert těšili a nebyli si do poslední chvíle jistí, co vlastně zahrajeme.
Vy se asi těšíte, když přes týden všichni pracujete a hrajete jenom o víkendech.
Je to tak pro nás lepší. V roce 1996 jsme třeba absolvovali dvakrát měsíc v Americe. To bylo 26 dní hraní v kuse a to není žádná sranda. Takhle je to pro nás hlavně zábava. V týdnu chodíme do práce a těšíme se na každý víkend, až budeme moct někam vyjet.
Na scéně se pohybujete už od začátku devadesátých let. Cítíte nějaké změny a posuny v popularitě?
Slyšel jsem kdysi jednu pěknou metaforu: Čím jdeš pomaleji do schodů, tím pomaleji z nich pak sestupuješ. A ono to opravdu funguje. Hrajeme už skoro dvacet let, ale pořád si držíme ksicht a každý rok jsme ten jeden nebo dva schody udělali. Nevylítli jsme najednou, ale prosadili jsme se až po deseti letech hraní s Ty vole, na základní škole a od té doby nám té popularity pořád trochu přibývá. Ne že by nás lidi poznávali na ulici, ale když hrajeme v Táboře, přijde na nás pět set lidí. Před deseti lety by jich přišlo patnáct. Teď jsme si my staří pardálové možná splnili sen, když jsme hráli v Lucerně pro tři tisíce lidí. Víc na nás nikdy nepřišlo.
S novou deskou jste vyrazili i na koncertní šňůru. Na co se můžeme těšit?
Křest bude v Roxy a zase to bude jako dvojkoncert. Deska se jmenuje Postelový scény, takže jsem udělal návrh scény s velkou postelí za bicími, s peřinkami, které se větrají a lampičkami, které se rozsvěcují a zhasínají. A lidi přistoupili na naši hru a na některých koncertech se už objevili diváci v nočních čepičkách.
Jako vystudovaný výtvarník se v takových věcech asi musíš vyžívat…
Vždycky jsem si přál mít kapelu, abych jí mohl navrhovat obaly. Bohužel než jsem vyrostl, tak zrušili elpíčka, na kterých se dalo víc vyřádit. A teď to vypadá, že se zruší i cédéčka a lidi si budou všechno jenom stahovat.
Cítíte nějak úbytek prodeje desek?
My jsme jich vždycky prodávali tak málo, že se nám to protíná s křivkou nárůstu popularity. Takže Rozptýlení pro pozůstalé se paradoxně prodávalo zatím nejrychleji. Za rok jsme ho prodali asi pět tisíc kusů, což je pro nás rekord. Už tehdy jsem si ale říkal, že je to možná poslední deska, kterou vydáváme fyzicky. Takže třeba už příští album jenom zavěsíme ke stažení na internet.
Nebo se můžete vykašlat na cédéčka a vydávat jenom vinyly pro ty, co si je chtějí opravdu koupit.
A já bych si pak konečně udělal ten velký obal. A budu si navrhovat jenom trička, placky, samolepky a ty ostatní věci kolem toho.
Který ze svých obalů máš nejradši?
Samozřejmě, že se mi vždycky nejvíc líbí ten poslední. Ale vzpomínám si, že když jsem udělal úplně první desku, na které jsou jenom barevné siluety sta zvířátek, tak mi ho pochválil i Karel Haloun, který je pro mě dodneška velký vzor.
Mně se třeba jako malému klukovi hrozně líbila Druhá brada…
No jasně! To byl chlapeček, kterého jsme viděli na nějaké pohlednici a hned jsme si řekli, že ho musíme nažlutit. Pak jsme s tou deskou byli v Americe a prodali jsme tam neuvěřitelné množství triček s tímhle obrázkem.
Chystáte zase nějakou šňůru v zahraničí?
To fakt nejde. Je nás už tolik, že se to nedá všechno zorganizovat. Navíc všichni pracujeme, takže se nemůžeme jenom tak na měsíc na všechno vykašlat. Stačí, že když se máme sejít na zkoušku, tak musím všechny hodinu obvolávat. Já už jsem si svůj sen splnil. Podíval jsem se do Ameriky, do Francie, do Německa, a teď už chci hrát doma pro lidi, kteří nás chtějí vidět. Když si vzpomenu na Už jsme doma, kteří jezdili do zahraničí pořád a hrozně makali, tak je to možná i zabilo.
Máte v plánu nějaký další hudební experiment?
Možná je to sice rouhání, protože jsme právě vydali novou desku. Ale aby ten postkoitální smutek byl co nejkratší, tak začínáme vymýšlet další kraviny. Teď plánujeme objet koncerty a festivaly a pro příští rok máme dvě varianty: buď vydat úplně mimózní desku jako třeba neexistující muzikál, nebo přehrát všechny staré pecky a sestavit z nich bestofku.
Příští rok budete slavit dvacáté výročí. Plánujete na narozeniny sezvat třeba všechny současné i bývalé členy skupiny?
Byli bychom rádi, kdyby se nám to povedlo. Udělat velký koncert, na kterém by se sešlo třeba pět kytaristů. Hlavně si namlouvám, že jsme jedna z mála kapel, která se díky postupnému vývoji dožívá dvacítky v plné síle. Začínali jsme se spoustou kapel, které jsou dnes někde úplně jinde, než jsme my.
Je nějaká kapela, u které ti je opravdu líto, že se nahoře neudržela?
Napadá mě třeba Laura a její tygři. Karel Šůcha je náš kamarád, tak to snad můžu říct, ale ty jejich poslední dvě desky a hraní na Sportovci roku mi přijdou úplně mimo. A úplně nejvíc mě mrzí Buty. To byla kapela, kterou jsem zbožňoval. Když jsme hráli někdy před deseti lety v Trutnově, tak hráli v deset hodin večer a my někdy ve čtyři ráno. Přijeli jsme tam kvůli nim, stáli v zákulisí a hleděli na ně se zbožnou úctou. A loni jsme hráli v deset hodin my, zatímco oni hráli někde dole na malém pódiu. Přitom nehráli o nic hůř než dřív, ale prostě jsem to nechápal a bylo mi to líto. Lidi jsou v tomhle strašné svině. Stačí třeba jenom rok, kdy ti něco ujede a hned na tebe zapomenou.
Máš nějakou oblíbenou kapelu, se kterou by sis chtěl zahrát a ještě sis s ní nezahrál?
Z domácí scény asi už ne. Ale určitě bych si chtěl zahrát třeba s Madness. V Americe jsme jednou hráli se Selecter, což pro nás byly obrovské hvězdy. Mysleli jsme si, že s nimi budeme hrát na nějakém stadiónu a nakonec to byl klub pro tři sta lidí.
A obráceně? Představ si, že jste obrovsky slavná kapela a můžete si vybrat libovolného předskokana.
Předskokany nemám moc rád, protože to moc nepomůže nikomu. Vždycky si vzpomenu na slova našeho bývalého basáka: „Kluci, proč si nezaložíte kapelu? Proč si zakládáte předkapelu?“ Lidi se stejně zpravidla o předskokany nezajímají. Radši se budou hodinu tlačit na baru a dávat ostentativně najevo, že přišli jenom na hlavní kapelu, než aby si pod pódiem poslechli něco jiného.
Čeští posluchači jsou možná takoví, že si nedokážou žádnou hudbu najít sami a potřebují, aby jim to někdo nalil do hlavy.
Je to asi pravda. Pro nás to ale znamená, že musíme pořád jenom hrát, hrát a hrát. Neuchlastat se a vydržet. Když si vzpomenu třeba na Vypsanou fixu, tak ta si to opravdu všechno vyhrála. Pamatuju si je na koncertě v Havířově s deseti diváky a teď už jsou výš, než jsme my. Ale musíš to vydržet. Často to nejdřív začne fungovat pěkně, pak se nadechneš a v tu chvíli se to zase všechno posere. Když jsme po revoluci založili s Tomášem Belkem kapelu, mysleli jsme si, že do půl roku budeme hrát na stadionech. A nakonec jsme se vlastně prosadili až po deseti letech hraní.
Za tu dobu jste několikrát obměnili sestavu, a hlavně vás pořád přibývá. Začínali jste v šesti, teď už je vás deset. Plánujete ještě někoho přibrat?
Ne, deset už je maximum. Když k tomu připočteš manažera, zvukaře, dva techniky a osvětlovače, takže nás vlastně hraje 14 chlapů a jedna ženská. A to ještě plánujeme na letní koncerty na větších festivalech přibrat dvě vokalistky.
Dá se vůbec takový menší orchestr ještě udržet nějak názorově a myšlenkově pohromadě?
Honza Spálený vždycky říkal, že v každé kapele musejí být ruce, srdce a mozek. Člověk, který to vymyslí, člověk, který tím žije a člověk, který to zahraje. Taková skupina pak vydrží všechno. Nám se to zatím daří. Máme dobré muzikanty, já jsem tomu obětoval už dvě manželství a Tomáš Belko to drží pohromadě ideově.
Nemusíte si v takovém počtu už třeba vybírat kluby, kde můžete hrát?
Třeba ve Vagonu jsme přestali hrát už někdy před pěti lety, protože jsme se tam prostě nevešli. S tím jde ruku v ruce i počet diváků. Takže v malých klubech musely holky třeba celý večer čekat na záchod. Zároveň jsem velký odpůrce velkých kulturáků. Někdy se jim už bohužel nedá vyhnout, ale radši hrajeme dva dny po sobě v jednom klubu. Je to sice náročné na játra i na psychiku, ale pro nás i pro lidi je to lepší.
Dovedeš si představit, že by ses na to všechno vykašlal a kapela jela dál?
Dovedu. Už jsem to dokonce před pár lety nabízel. Je docela možné, že to tak jednou skončí. Ale zrovna teď by se mi to se mi to nelíbilo. Podle mě je teď ve skupině asi nejlepší parta a jsme na vrcholu jak uměleckých, tak lidských sil. Když od nás odešel kvůli práci Petr Ostrouchov, tak nám to možná nakonec i pomohlo. Spoustu věcí jsme začali hrát úplně jinak a doplnili kapelu o dvacet let mladšími muzikanty, takže nám teď tolik nestárne. Navíc výhoda téhle muziky je, že si vždycky můžeš vzít klobouček a černé brýle, být ten veselý strejda s břichem a nějak u toho poskakovat. To třeba u heavy metalu nejde, aby ses nestal karikaturou sama sebe.
Možná jde taky o to, že ska je už od počátku tak trochu karikaturou sama sebe.
Přesně tak! Je to prostě jedna velká sranda a my si ji hrozně užíváme.
Koncerty Sto zvířat v blízké budoucnosti:
26.3.2009 Brno – Musilka
27.3.2009 Zlín – Golem
28.3.2009 Moravské Budějovice – PogoBar
3.4.2009 Pardubice – Žlutý Pes
8.4.2009 Praha – Roxy – Křest CD Postelový scény
9.4.2009 Praha – Roxy – Křest CD Postelový scény
17.4.2009 Říčany u Prahy – KD
18.4.2009 Dvůr Králové nad Labem – Zábavní centrum Zálabí
24.4.2009 Česká Lípa – Autonomia