Rapuje Hugo, James, Hegerová a celá RAPublika

Hugo Toxxx, James Cole a Orion, hlavní protagonisté filmu Česká RAPublika, v sobě ztělesňují základní charakterové rysy českého rapu. Zvláštní mix roztomilé černé sebestylizace, české poťouchlosti, křupanství a klukovských snů o velkém světě, to vše obalené do křiklavých mikin a placatých kšiltovek. Abrahám se prozíravě vyhnul běžným dokumentárním postupům, nezaznamenává běžný život svých postav, ale naopak s nimi manipuluje a staví je do nečekaných situací. Některé z nich jsou inscenovány velmi dobře, jiné však bijí do očí svou prvoplánovitostí.

Mezi ty povedenější patří scénka z matriky, kde Hugo a James marně vysvětlují nerudné úřednici, že jejich občanská jména se již nehodí k jejich hiphopové duši. Naopak beseda Oriona (zřejmě nejslabšího článku ústředního tria) se žáky své základní školy jen zaráží svou křečovitostí a snadno předvídatelným průběhem.
Plátnem se míhají úryvky rapových textů i koncertních záznamů a oddyseovská pouť třech klackovitých typů v teplákovkách stále nabírá na obrátkách. Jazyková poradna, „battle“ se smyčcovým triem a nakonec bizarní setkání se spolkem jazykových puristů u rodného domku Josefa Jungmanna. Nade vším však dominuje cesta bílých raperů do karvinského romského ghetta, pravděpodobně nejsilnější pasáž filmu, která mu dodává značný přesah a nabízí řadu otázek o skutečné povaze rapu. Tvarohovití pražští vejtahové, stylizující se do obrazu amerických „ganstaz“, jsou najednou konfrontování se syrovou realitou skutečného ghetta, kde ze sebe zlomené beaty chrlí každé malé dítě a rap je zde pravou hudbou ulice, často jedinou možností seberalizace místní mládeže. Malý M(aster) (of) C(eremony) Ferko pak na pódiu pražského klubu Roxy nepůsobí směšně, ale z jeho vystoupení před lesem kývajících se rukou spíše příjemně mrazí v zádech.

A na závěr Hana Hegerová, noblesní dáma neohrabaně obletovaná jejími třemi mladými obdivovateli, která se nechá přemluvit k decentnímu rapovému sólu v nahrávce Kde domov můj. Při jejím vystoupení nutně vyvstává otázka, koho ještě tvůrci filmu oslovili a jak by to dopadlo, kdyby ony osoby s účasti souhlasily. Abrahám, ač především dokumentarista, se ve svém filmu nevyhýbá ani čistě filmovým postupům. Povedená výtvarná stylizace, ve které dominují zejména již zmíněné textové úryvky a výrazné členění filmu do kapitol, jej kvalitativně pozvedá ještě o řád výše. U bytostně hudebního filmu je jakýkoliv komentář ke zvukové stránce poněkud samoúčelný. Z plátna se takřka neustále valí  texty hlavních protagonistů, a tak to má být.

Abrahámův snímek je ve své primární rovině velmi atraktivní a v povědomí diváků jistě nezapadne. Pokud však začneme pátrat po jeho vyznění, narazíme na první problémy. Při troše jízlivosti by se tento dokument dal popsat i jako jedenapůlroční anabáze režiséra a jeho třech přátel, v jejímž průběhu byla monotónnost jejich života několikrát narušena podnětnými okamžiky a situacemi. Nejde o zprávu o českém rapu jako takovém, nejde ani o záznam životního příběhu hlavních hrdinů. V Abrahámově díle spíše zaznívá lehký  přídech zelenkovské mystifikace. Jde o jednoduchou ironickou sondu do prostředí a životního stylu části české mládeže, jejímž primárním cílem je bavit. Onen hlubší podtón se do filmu ale také dostal, ať už ho vidíme v pobavené Hegerové nebo ve snaživých romských dětech. Abrahám nám říká, že český rap není jen slepou kopií svých zaoceánských vzorů, má svůj poťouchlý smysl a perspektivu a hlavně to může být ukrutná zábava. Proto díky za Českou RAPubliku.

Text Matouš Hrdina