Jako zkušený tvůrce vztahových mnohoúhelníků Woody Allen film staví na jednoduché konstrukci. Na prázdniny přijíždí do Barcelony živočišná Cristina (Scarlett Johansson) s poněkud upjatější kamarádskou Vicky (Rebecca Hall). Rychle se seznámí s bohémským svůdcem Juanem Antoniem (Javier Bardem) a jeho hysterickou exmanželkou Marií Elenou (Pénelope Cruz). O zábavu je tak až do jejich odjezdu postaráno.
Zklamáni budou ti, kteří přišli na třeskutou komedii střihnutou cestopisným dokumentem. Tentokrát se diváci nedočkají typických Allenovských dialogů o sexu a smyslu bytí, úsměv na rtech vzbuzuje spíše celková nálada filmu než jeho melancholický děj s temnými podtóny a všedně neveselou, o to však uvěřitelnější pointou. Barcelona a její památky nejsou ve středu zájmu, slouží jen jako občasná kulisa podtrhující opakovaně zdůrazňovaný rozdíl mezi slunně bezprostřednými Španěly a čítankově vyjevenými Američany, hledajícími v Evropě své skryté já. Allen si šikovně pohrává s očekávaným klišé, své americké turisty zprvu skutečně nechává podlehnout kouzlu bezstarostného Středomoří, aby je pak rozpačité a zmatené zase posadil do letadla a podtrhl tak drobné, ale nepřekonatelné kulturní rozdíly.
Představitelé hlavních rolí byli vybráni mistrně, ať už je to Bardem, sebeironicky předvádějící neodolateného jižana, Johansson, rozevlátá blondýna hledající ten pravý umělecký výraz, nebo Rebecca Hall, nejednoznačná postava pochybující o správnosti svého konzervativního vidění světa i o svém nastávajícím manželství.
O příjemný vizuální dojem se postarala už samotná lokalita, do uší pak pochopitelně zní především španělské slaďáky a drnčení kytar, a tak to má být.
Allen se ve svém posledním filmu pohybuje někde mezi Sólokaprem a Match Pointem, pohrává si s významy, vybočil ze svých běžných postupů a zase rozvíjí svůj výraz. I přesto je jeho rukopis stále jasně patrný. Vicky Cristina je film o rozdílnosti lidských povah i kultur, o střetu usedlosti a změny, ale především o lásce ve všech podobách. Nenechte si jej ujít.
Text: Matouš Hrdina