Kdy jste napsal první písničku?
Nejdřív jsem hrál na piáno, pak jsem vyhrál nějaký soutěže a pak jsem hrál v několika kapelách a zkoušel kytary, bicí, basu a tak… Nakonec jsem pochopil, že bude nejlepší, když budu frontman. Ten totiž hlavně ovlivňuej dění na pódiu! O to mi jde nejvíc, o to show! Proto jsem začal skládat písničky a zpívat. Došel jsem k tomu docela zvlášťně. Celej ten příběh je o tom, že neznám nic jinýho než hudbu.
Hrajete na několik hudební nástrojů. Například ve skupině Kredenc jste hrál na bicí a je jich víc.
Celkem asi sedm, ale je potřeba říct, že na ně nehraju nějak dokonale. Je to hlavně tak, že si na ně zahraju pro sebe a udělám si, co potřebuju, ale nejsem na ně žádnej virtuóz. Jsem hlavně pianista, zpěvák a skladatel.
Balada Ztrácíš se stala nejhranější písničkou v éteru. Jak jste ten úspěch oslavil?
Žádný oslavy neproběhly. Já mám samozřejmě radost, ale moc dobře vím, že jeden hit mou hudební kariéru neudělá. Je rozhodně proč se snažit dál. Ztrácíš dobrý, ale je potřeba zase pokročit s druhým singlem. Pořád koukám dopředu!
Je balada Ztrácíš typická pro celou desku?
Já si myslím, že není směrodatná. Ztrácíš hlavně nebyla skládaná na desku, ale napsal jsem ji daleko dřív do šuplíku. Je to nejsilnější písnička, kterou jsem zatím složil. Když se to hodila, tak jsem ji vyndal a nabídnul vydavatelství. Měla úspěch, ale to album je celý rockovejší, energičtější, ne rychlý, ale je to trošku rock.
…Ztrácíš je čistě autorská deska?
Jo, jsou tam jenom moje písničky. Už jsem napsal dalších dvacet, který bych rád nahrál.
Marek Ztracený a Ztrácíš. Souvisí to spolu?
Je to opravdu velká náhoda. To Ztrácíš prostě přišlo takhle. Ale musím ještě říct, že v šesti písničkách je na desce slovo ztrácet v nejrůznějších tvarech. Zjistil jsem to až, když bylo cédéčko úplně hotový. Nebyl to záměr ale úplná náhoda.
Od chuti psát, zpívat a hrát k vydání první desky vede poměrně dlouhá a složitá cesta. Jaká byla ta vaše? Jak se vám podařilo získat nahrávací smlouvu?
Cesta byla opravdu dlouhá. Chodil jsem po firmách a sháněl sponzory, abych měl peníze na pořádný demo, který bych mohl nabízet. Vždycky jsem někam přišel, oni se nahlas zasmáli, nebo mi dali nějaký peníze. Tak jsem pomalu získával prostředky, nahrál pár věcí a poslal je skautovi Martinu Červinkovi, kterej mi hned odepsal a 24. prosince na Vánoce mi zavolal do kostela. Zvedl jsem telefon a přitom se cítil trapně, že telefonuju v kostele. A volal mi proto, že můžu vydat album. Nechával si tu zprávu na Štědrej den, aby mi dal dárek. Potom jsme v lednu s producentem Martinem Ledvinou natočili Ztrácíš. Martin Červinka písničku nabídl rádiím, a takhle to dopadlo.
Byla to skvělá práce, i když ze začátku jsem s producentem moc nevycházel. Oba jsme takový tvrdohlavý, ale pak to přešlo v hodně příjemnou spolupráci.
Marku, byl jste v kostele jako muzikant anebo jako věřící? Případně obojí?
Já jsem byl k víře vedenej z domova, dokonce jsem od šesti let ministroval, jenže pak přišla škola a já jsem takovej průserář, co dělá všelijaký klukoviny… Trojky z chování a tak… A potom mě tam už nechtěli. Mamka řekla, když jsem takovej blbeček, tak ať si Pána Boha udobřím hudbou. Začal jsem hrát v kostele na varhany. Když mi ale Martin Červinka na Štědrej den volal, tak jsem zrovna seděl dole v lavici.
Jsou ve vašich textech osobní zkušenosti, a nebo jen fantazie?
Samozřejmě osobní zážitky. Vždycky je skládám z nějakýho pocitu, a vždycky to trvá tak hodinu. Pak už se k ní nevracím. Nic nevymyslím, když mi někdo řekne: „Hele napiš vo tomhle.“ To mi nejde. Já píšu o tom, co je pro mě přirozený, co prožívám… Tim, jak jsem mladej a některý věci zažívám poprvé, tak se písničkama vyzpívám nebo vypovídám ze zážitků. Hrozně mi to pomáhá. Je zbytečný psát o něčem, co jsem neprožil, a něco si vymejšlet.
Máte představu o tom, kdo je váš fanoušek nebo spíš fanynka?
Je to paradox, ale mě píše spousta lidí, třeba hodně holek a ženskej, co jim je třeba padesát a víc… Napíšou, že to vystihuje jejich životní situaci, jejich pocity. To mě hrozně těší. Leckdo si totiž myslí, že zpívám písničky pro puberťačky. To prostě není pravda. Jsem rád, že potvrdilo, že to tak není… Jinak nevím. Přeju si, aby lidi chodili na moje koncerty a bavilo je to…A když se najde hysterická fanynka, co bude hodně křičet, tak to bude OK!
Úspěch jedné nahrávky vám docela slušně nastartoval kariéru. Co od ní čekáváte? Máte nějaký cíl?
Chceme natočit druhej singl a připravit další klip. Přejeme si, aby to mělo minimálně takovej úspěch jako Ztrácíš. Jinak ty moje cíle jsou takový z kategorie snů. Jsem velkej snílek, ale jsem přitom nohama na zemi. Vím, jak to v životě běží, ale třeba někdy vyprodat 02 Arenu, to musí bej přece krásnej pocit!... Nebo ne?... Třeba se to nepovede a slibuju, že nebudu zklamanej. Je ale zbytečný dávat si malý cíle!
Popularita je zatím jen příjemná, anebo už i nepříjemná?
Já si to zatím užívám. Zatím jsem zažil jen tu příjemnou stránku popularity. Všechno je příjemný…, když si někdo přijde pro podpis, nebo když se se mnou někdo chce vyfotit. Je to krásnej pocit, když mě občas někdo vyfotí do novin nebo časopisu, tak je to super. Závist?... Možná u nás doma v Rudě, ale nic vážnýho.
Hrajete v luxusních klubech jen na klavír, anebo i zpíváte?
Hraju čistě jenom na piáno. Samý standardy a sem tam nějakej popík, co je slyšet v rádiích…sebe třeba… haha… Ne, to si dělám srandu. Po konzervatoří bylo fajn začít pracovat v oboru, a proto jsem vzal hraní v klubech. Proč ne! Docela mi to baví. Teď už je těch kšeftů míň, protože musím plnit i jiný povinnosti, co se týká desky a tak… Jsem tomu rád, už bylo načase, abych udělal krok někam jinam.
I sólová deska je vpodstatě týmovou záležitostí. S kým jste …Ztrácíš připravil?
Hlavně s Martinem Ledvinou, producentem. Ten nahrál kytary a basy a nějaký zvuky okolo, protože to je počítačovej machr. Já jsem nahrál piána a zpěv. Musím zmínit Adama Kollera, kterej nám nahrál základy na bicí. Jinak se nikdo další na tý desce nepodílel… Vlastně ještě Anička Mlynáriková od Anety Langerový. Ta nám nahrávala smyčce a udělala to skvěle. Zní to fakt moc pěkně! Jinak to byla práce nás třech-čtyřech lidí.