Petr Kolář si prošel mnohým, aby mohl dělat to, co jej těší. Zpívat! V heavymetalové kapele stejně jako ve výrazných muzikálových rolích nebo vedle operních hvězd. Není až tak podstatné co zpívá, ale to, aby do muziky i života dokázal vkročit s otevřeným srdcem a naplno. Sólová deska Album se dočkala výrazného úspěchu a v prodejnosti si s počtem 41 253 vysloužila dokonce titul Desky roku.
Minulý rok byl pro Tebe mimořádně úspěšný. Tvé začátky najdeme v Českých Budějovicích, ale ty jsi se sebral a odešel do města se silným rockovým podhoubím – do Plzně. Co Tě sem přilákalo? Přesně to. My jsme na jihu byli docela potíraní, co se týče komunistický partaje a prosadit si bigbeat bylo dost těžký a my museli mít i politické vědomosti. Ty jsme se nakonec naučili, protože jsme chtěli hrát. Ale stalo se třeba, že jsem se na jevišti svlíkl do půl těla, když jsme hráli We are the champions od Queenů, protože jsem se v tu chvíli cítil jako Fredy Mercury a normálně mne zatkli. Samozřejmě mne druhý den pustili, ale to se v okolí Plzně nedělo. Tam byly kapely, co hrály své věci a byly uvolněnější. Odešel jsem tam ale až v roce 1992 nějak z jara a už hodně kapel začalo podnikat, protože docházelo k uvolnění. Měl jsem ale rodinu a ptal se jí, jestli chce jít se mnou. Oni však nechtěli, takže jsem si vzal baťoch a šel do Plzně a spal i po nádražích. Byl tam ale rockovej klub Bílej medvěd, kam jsem zašel a řekl, že zpívám a hledám nějakou kapelu. Postupně jsem našel kontakty a začal zpívat v kapele Sára. Posléze pak se skupinou Paradox jsme už jezdili po tancovačkách a měl jsem již nějakej příjem. Do toho jsem točil pivo, dělal zahradníka a uklízel ulice, abych mohl posílat nějaký alimenty domu. Bylo to tedy docela zajímavý...... Šel jsi ale za svou vizí, byť do nejistoty. Ať se děje, co se děje?. Přesně tak. Nekoukal jsem doprava ani doleva. V Plzni mne to zcela neuspokojovalo a chtěl jsem víc, protože nakonec po tancovačkách jsem jezdil i v Budějovicích, jen jsem změnil region. Bylo tam ale rádio Invest a já dělal různé reklamy a jingly. Byla tam jedna holka, co pendlovala mezi Prahou a Plzní a říkala, že se dělá zrovna konkurz na Drákulu, na nějakej muzikál. Tak jsem se jí zeptal, co to je muzikál?..... :-) A ona mi říkala, že bych to měl zkusit. Tak jsem jí řekl, že ne, že se zbláznila. Jel jsem tam a na Drákulu jsem konkurz neudělal. Tenkrát mi Karel Svoboda říkal, že typově neodpovídám, protože potřebuje velkýho chlapa a to já nejsem. Byl tam ale dirigent Jirka Škopík, kterému se líbilo jak zpívám a nabídl mi místo v backstage sborech. Vysvětlil mi, že je to o velkém zpívání, takže jsem pendloval mezi Plzní a Prahou, divadlem a hospodou. Existovala za Tebe ve sboru nějaká alternace? Ne, jezdil jsem asi osmnáctkrát za měsíc a snažil jsem se vždy dostavit. V každém případě to byla obrovská škola ve sborech. Tady jsem pochopil princip sboru a jakej to má účel. Pak se to zlomilo a říkal jsem si, proč bych pořád jezdil sem a tam. Začal jsem uvažovat o nějakém podnájmu a zůstat v Praze. Vzal jsi tedy stejný batoh jako do Plzně a směřoval do metropole? Vzal jsem naprosto stejnej batoh, protože jsem nenabyl žádné hmotné statky, spíš ještě něco pozbyl. Akorát jsem si koupil jinej kartáček na zuby... Tedy první změna... Tak... V Drákulovi, tehdy nejúspěšnějším muzikálu již hrály naše popové hvězdy. Jak tam vlastně fungoval tým? Do jaké míry braly mezi sebe sboristu? Když jsme se viděli v bufetu dole, snažil jsem se navázat kontakt, ale byl jsem no name a nechtěl jsem otravovat. Ale vazba tam byla. Třeba s Danem Hůlkou jsme si padli do oka a šli večer normálně na pivo jako kamarádi a partneři. Takhle to bylo i s Luckou Bílou. Pokud jsem se chtěl něco dozvědět, zeptal jsem se a bylo mi odpovězeno.
Dan Hůlka je ale vystudováním operní zpěvák a ty jsi taky si už vyzkoušel stát vedle operní pěvkyně. Oslovovala Tě tato technika vůbec v té době? Ne, já jsem se mu smál.... Ale v dobrém. Nic mi to neříkalo. Pak jsem ale chodil na státní konzervatoř na obor pop a věděl, že klasický zpěv je o něčem jiném. Mám doma klasickou muziku a ty zpěváky obdivuji, ale není to můj rank. Teď vím, že to je hloupost. Když nyní chodím na hodiny zpěvu k Ludmile Vavrečkové, tak jeto jiné. Vidím, že se od ní mám co naučit a ta klasická poloha mi pomáhá i v tom, abych mohl přijít na jeviště a zařvat tam chraplavě, aniž bych se unavil. Zpíváš tedy nohou, rukou, kolenem, ramenem...? Jasně, zpívám celým tělem. O tom to je Začínal jsem sice na bubny, ale často jsem býval mokřejší jako zpěvák než náš bubeník. A on to nechápal. Vždyť nic neděláš, říkal, jen stojíš a zpíváš. Tak jsem říkal, ať to zkusí. Jeto velký výdej energie. K Tvým kantorům patřila i další učitelka, které prošlo rukama hodně známých lidí, Lída Nopová... To je super učitelka, která si myslím dost vybírá. Záleží hodně na vazbě mezi učitelem a žákem. Myslím, že cesta lidskosti, upřímnosti a pohody je jediná možná. Říkat kantorovi co nejvíc, aby si udělal o mně obrázek. Když jsem se cítil špatně, tak jsem se nijak nebál to sdělit. Kdy si Tě začali všímat víc Tví kolegové v muzikálech? Tak, že je Tě pro roli sboristy přeci jen škoda.... Myslím, že už na Drákulovi. Samozřejmě si každý snaží držet ve všech oborech svou pozici a těžce snáší konkurenci. Já se ale chtěl dostat na jejich úroveň a šel do dalšího muzikálu – do Vlasů. Hodně mne vzal film a na konkurzu jsem byl již trochu drzejší, což normálně neumím. Řekl jsem přímo, že bych chtěl roli Wolfa. Že jsem ho viděl ve filmu a moc se mi líbil. Samozřejmě lidsky, takže jsem je nenaštval, ale spíš rozesmál. A oni mi jí dali. Měl jsem tedy sólovou píseň, svou roli a pak mohly přijít další projekty. Mise, kde jsem měl i sólové taneční číslo...:-) Do té doby jsi byl zpěvák, ale teď se z Tebe stal i herec. Trvalo Ti nějakou dobu, než jsi se sžil s tímto nárůstem úloh? Sžíval jsem se postupně. Muzikál je vlastně schíza. Musíš dobře zazpívat, dobře zahrát svou roli a ještě třeba i dobře zatancovat. Tři věci v jednom je docela dost. Pak ale přichází náročná příprava? No jasně, u Vlasů jsem měl pocit, že to byl nejdéle se zkoušející muzikál. Čtyři měsíce jsme zůstávali deset i dvanáct hodin ve zkušebně. Což vydá za dva semestry muzikálové školy. Hodně jsme se naučili a například, co se týče tance, jsem šel až na kraj svých sil. Pracoval jsem na sobě, zhubnul.... Pak přichází jeden muzikál za druhým a každý je úspěšný. Na první pohled se může zdát, že je to vlastně dobrá existence. To samotné by Ti ale asi nestačilo? Musí mě to zaujmout především hudebně. První, co vnímám, je samotná hudba. U toho, co dělám, je důležité, jak mne to osloví. Buď mne ta hudba naštve nebo mne potěší. Takto mne hned zaujal Hamlet Janka Ledeckého. Dostal jsem k tomu ještě dobrou roli, měl jsem víc písniček a stal se opravdu platným členem. A po půl roce asi nastal zlomový moment, když jsem dostal hlavní roli Hamleta. Od té doby už mne pak čekaly jen samé hlavní role. Skladatel mne potom viděl v hlavní roli. A já musím zaklepat, že jsem měl štěstí na dobré projekty. Ať to byl Ondra Soukup s Gábinou nebo další kvalitní lidi. Sledoval jsi i americkou verzi Hamleta? Ta byla velmi rozdílná...? Byl jsem se podívat. Koukal jsem, že to bylo jinak a hlavně režijně. U těch dvou amerických představitelů mě docela štvalo, že jsem nevěděl, kdo přišel. Americká muzikálová škola je hodně identická a bylo to velmi barevně podobné. Jasný příklad ztráty identity díky podobnému pojetí. Jinak to bylo skvěle zazpívaný. Stejně kvalitně, ale chyběly mi tam trochu emoce. Jinak ale klobouk dolu.
Ty jsi v tomto roce stál uprostřed klasické heavymetalové kapely – Arakainu a přitom jsi ještě stíhal Precedens. Přitom vznikla zajímavá paralela. Do Arakainu za Tebe naskakoval nový zpěvák, Jan Toužimský a zároveň do Precedensu se vracela Bára Basiková. Ty jsi vlastně tak dělal něco jako uvádějícího učitele a střídal za běhu. To jsou prostě věci, které si nevymyslíš a tím je to pestrý. Zaplať pán Bůh za ně. Arakain si troufl na Sazka arénu a vytvořil tam zajímavou atmosféru. Jak se cítíš v takovém prostoru? Mě to strašně nabíjí. Když jsem do Arakainu nastoupil, tak první akce byla na Slávii, kde mne čekalo jako nového zpěváka 15 000 lidí a já se měl uvést. Tak teď se lidi podívejte! Je tady novej zpěvák Arakainu a je fakt dobrej!!! To je tak těžký zadání ….. Bereš to jako výzvu? Určitě, ale je těžký lidi zlomit a dostat na svou stranu po dvaceti letech zaběhnutého modelu. Ty ohlasy na internetu byly i nechutný, ale postupně jsem ty lidi dostával na svou stranu. Možná jsem je pak zklamal odchodem a totéž se dělo asi u Precedens. Teď to mám zpátky, ale je to jiný v tom, že nyní jsem sám. Byl jsem vždy součástí nějakých projektů, ty teď běží beze mne a já jsem na své trati. Možná jsem to měl udělat už dřív, ale neměl jsem asi tolik odvahy, i když jsem to vnitřně cítil.. Teď jsem rád, že to mám a chtěl jsem to zkusit. Bylo mi jedno, jestli to bude úspěšný nebo ne. Zkusit to a nebát se? Tak, nebát se. Když chceš skočit bungee jumping a ptám se, zabije mne to či posílí? Nevím. To zjistím až když skočím.
Pociťuješ rozdíl mezi rockovým fanouškem a posluchačem muzikálu? Toho, jak třeba ten rockový vnímá každý naposlouchaný detail a muzikálový se nechá unášet atmosférou? Já jsem taky takovej, jak říkáš. Když jdu na koncert, tak to mám naposlouchaný z desek, ale na druhou stranu si říkám, že ten živý koncert je o něčem jiném. Na něm chci poznat interpreta jinak. Lidsky, přirozeně. Ať udělá spoustu chyb. Vždyť to není robot. A pokud si udělá ze sebe srandu, je to na tom hezký. Když na divadle hraješ po sto padesátý to samý, není to to samý. Přijdou jiný lidi, ty jsi se jinak vyspal, něco jiného jsi jedl.... Hodně to ovlivňuje. Zpíváš někdy, když Ti je skvěle, jindy jsi fakt nemocnej, ale mě to strašně baví. Opravdu strašně baví. A i když mám plný nos rýmy a vypadám jako Křemílek či Vochomůrka, tak to zazpívám. Je to tedy o prožitku a výrazu? Jasně, přesně tak. Vydal jsi konečně vlastní desku, která vznikala s Petrem Henychem a produkoval ji Karel Svoboda. To je samozřejmě velmi zkušený producent, který měl desce pomoci. To ale neznamená, že to automaticky muselo dopadnout dobře... To rozhodně ne, myslím, že tomu zcela nevěřilo ani vydavatelství Universal. První schůzka na Universalu nebyla vůbec jednoznačná a bavili jsme se, jestli to takto myslím vážně. Karlovi Svobodovi jsem přinesl materiál, který jsme s Péťou Henychem celý rok doma ve studiích připravovali jako dema a říkal jsem, takhle bych chtěl, aby to znělo. Ta reakce byla taková, že si nemyslí, že je to správně. A já říkal, že si myslím,že je to správně. A na základě těchto dvou pólů jsme se nerozešli, ba naopak. Vysvětlil jsem, proč to takhle cítím. On léta pracuje jako pianista a skládá, pracuje se syntetickými zvuky bez živých nástrojů se samply. To je taky těžký, ale je to jiný styl tvorby. Já chtěl samozřejmě živé lidi a ne jen klapky. Klapky sice taky, ale hamondky, které mám rád. V tom jsme se nepochopili, protože on hrál naposled s kapelou snad někdy kolem roku šedesát osm. Nakonec ale řekl, že se za to postaví a to pro mne moc znamenalo.
Ta deska je srdcem rocková, ale zároveň působí uhlazeněji. Je zde možno vidět Svobodův zásah? Ke změnám ve studiu samozřejmě došlo, v profesionálním studiu se pracuje přeci jen jinak než doma a výsledné barvy působí zcela odlišně. Do vlastních písní ale nezasahoval, spíš jsme se bavili o skladbách. Dneska se třeba sóla moc nenosí, takže z producentského hlediska by tam být neměla, ale já je mám rád. Když si pak pustím Erica Claptona, Bon Jovi a další, najdu taky mraky sól a skvělé cítění. Dělali jsme tedy kompromisy a něco zkracovali. Pokud se měnila melodie, pak to bylo z mé strany a byl v tom vývoj. I vokály jsem stavěl sám a říkal jsem si, vtom bych mohl vyhrát. V melodii a barvě hlasů. To, že se stala deska multiplatinovou, pomohlo i k Tvému úspěchu v Českém slavíkovi. Když jsi stál na pódiu a přebíral ocenění, bylo vidět, jak hluboko Tě to citově zasáhlo. Já jsem byl úplně hotovej a fakt mě to dostalo. Jeto zvláštní pocit, co se nedá napodobit. Možná, jestli ještě někdy něco dostanu, bude to lepší. Když jsem byl prvně u porodu svého dítěte, tak jsem k tomu přistupoval tak, že to musím zvládnout a pak jsem to pomalu nezvládl. Vzal jsem i svý ženě kyslík a dal jsem si ho na pusu, abych se nadechl.... To nechci zcela srovnávat, ale ten nával radostného adrenalinu za ta léta práce.... Viděl jsem zároveň, že lidi,kteří tam sedí a já je skoro všechny znám, tak že mi to přejí a to mne ještě víc zasáhlo. Proto jsem se upnul i na toho tátu. Měli jsme spolu rozpory, co se týče hudby, protože jí nepovažoval za poctivou práci. Takže jsem mu chtěl všechno říct a přetáhl jsem hodně víc než minutu. Za Tebou je Tvá úspěšná deska a před Tebou turné. Několik měst po republice a samozřejmě Lucerna. Před ní má každý jistý respekt. Cítíš ho také? V Lucerně jsem již několikrát hrál a vystupoval a ten koncert je jinej. Na jevišti to je moje já. Uvolním se a necítím se svázaně či nervně. Samozřejmě jít tam sám za sebe je jiné, ale jsem na na stejném postu. Bude vaše turné i vizuálně jiné, abys ukázal ten rozdíl? Petr Kolář s kapelou a ne kapela s Petrem Kolářem? Teď to právě vytváříme, ale něco udělat chceme. Možná jiné jeviště či efekty.... Kdysi někdo řekl, že lidi nejdříve vidí a až potom slyší a asi to tak funguje. Hlavně, aby si lidé odnesli zážitek a ne poslouchali nějaký jukebox. Pokud byla deska Album takto úspěšná, logicky se nabízí otázka, jestli nevydat muzikálové melodie z projektů, kde jsi účinkoval. Pokud pomineme komerční otázku, a ta není rovněž nedůležitá, dostal by se do rukou Tvých příznivců asi docela zajímavý průřez? Takové úvahy ze strany firmy se vyskytují. Spousty lidí mi říká, že jsem muzikálový zpěvák, ale já k tomu dělám ještě spoustu jiných věcí. Mě prostě baví zpívání a tak to nevidím. Já jsem o tom neuvažoval. V rámci těchto debat si ale začínám říkat, proč ne? Za ta léta jsem nazpíval spoustu zajímavých věcí, některé se hrají i v médiích a lidi třeba ani nevědí, že je zpívám já. Možná by bylo fajn, aby nemuseli mít lidi doma několik desek a dostal by se jim výběr, pokud tedy chtějí slyšet mne. Na nějaké BEST OF je sakra brzo, to možná za patnáct,dvacet let, ale za tohle bych se nestyděl.