Natočení kompletu sonát W. A. Mozarta pro klavír a housle je v naší krajině jedinečná záležitost. Klavír i housle nesly nižší ladění a interpretace Mozartovy hudby na současné nástroje by ubralo charakteristickou barvu původnímu záměru. Gabriela Demeterová již roky využívá ke hře krásný nástroj z dílny Kašpara Strnada z konce osmnáctého století. Ve stejné době vyšel z dílny Konrada Grafa kladívkový klavír,který je umístěn na zámku v Libochovicích. Zámecké prostory se staly i u čtvrtého CD s Mozartovými sonátami místem zrodu jemné hudby z mistrova pera, které vydává GZ Digital Media za finanční podpory ICZ a. s.
V pětadvaceti letech je každý skladatel ještě velmi mladý. Nikoliv Mozart. Jeho 1.vídeňské období začalo pouhých deset let před jeho smrtí. Přesto dokázal za svůj krátký život víc než mnozí za několik osudových běhů. Tři sonáty-F dur K. 377, Es dur K. 380 a B dur K. 454 představují přitom velký vývoj v Mozartově hudbě, když rozdíl mezi první a poslední představoval tři roky. Vyspělost hudby není nutno nacházet ve složitých instrumentacích a orchestrálních bravuaturách. Čím je jednodušší forma, tím více se uplatní autorův hudební cit a projevuje se silněji osobitost. Jako v celém Mozartově díle, i zde nacházíme radost a hloubavost, přestože osudy mladého umělce nabývaly často existenční charakteru. Hrdost i pokora se snoubí v detailech i celkovém pojetí. Sonáty zaujmou v náročných klavírních pasážích stejně jako houslovém partu, který nehraje vůdčí roli. V sonátách se pak o to více projevuje kromě kompoziční vyzrálosti i fakt, že autor oba nástroje ovládal. Gabriela Demeterová a Norbert Heller patří stejně tak k vyzrálým interpretům, hrajícím však s lehkostí, svěžestí a mladickostí. Díky svému umu i zvoleným nástrojům maximálně přibližují atmosféru původní doby a uhlazují nižším laděním ostrost brilantních tónů. Zakulacují noty vedoucí společný dialog, aniž by jim ubírali na dechu. Deska nepřináší hudbu pro prvoplánový poslech. Chuť na ní musí vyzrát jako víno, které se otevře ve správný okamžik. Nápoj bude hladký a hebký sám o sobě, jeho doušky však ocení degustátor nejvíc jen ve chvíli, kdy si dá dostaveníčko jazyk spolu s duší, aby projevily harmonii chutí.
Rozhovor s interprety:
Dvě z Mozartových sonát vznikly v časově rovnocenném okamžiku, kdežto poslední v B dur, která se na desce projevuje, vznikla později. Cítíte v sonátách a přístupu autora jasný vývoj? Norbert Heller: Já bych řekl, že vůbec v posledních šesti sonátách, co jsme natáčeli je vývoj citelný. Vidím například radost z techniky nástroje, protože poslední tři skladby jsou pianisticky velmi náročné. Z technického hlediska tedy určitě, ale u Mozarta se hloubka projevuje především v druhých větách a my jsme pociťovali s Gabrielou od začátku, že jádrem bývají většinou ty volné věty, ne ty první. Harmonický posun bych až tolik nezdůrazňoval, ale technický rozhodně. Někdy je to podle mého názoru exponovanější než sonáty pro klavír. Zde mají housle třeba několik akcentů a já nacházím v partituře tři stránky obtížné hry.....
Z Mozartovy hudby čiší povětšinou radost, ačkoli on sám si s radostí v životě vždy ruku nepodával. Projevuje se to podle Vás i v sonátách, které právě s Norbertem Hellerem představujete? Gabriela Demeterová: Definitivně. Ačkoliv si spousta laiků představuje, že Mozart byl takový nevázaný floutek a hudba je samá kudrlinka, pravý opak je pravdou. On měl spoustu problémů, ale myslím že to byl velmi pokorný věřící člověk a zažil spoustu věcí. Zemřela mu matka, zemřelo mu dítě a zažíval mnoho chvil, co zažíváme my. Na té hudbě je to znát. Každá sonáta je jiná. Čím je vyšší, tím přibývá na závažnosti. Snad nyní nahrávaná F dur je trochu odlehčenější, ale v druhé větě nacházíme i závažnější podtext. Jsou sonáty, které ladí i do temnějšího témbru, takže souhlasím s Vámi, že každá je jiná a v každé se najde lehká i závažnější poloha. Ve svém doprovodu využíváte unikátní starý nástroj. Ten je však u nás ojedinělý a každé hraní a ladění mu může přinést újmu. Jak máte často možnost se s ním dostat do kontaktu? Norbert Heller: Je skvělé, že na libochovickém zámku máme dveře otevřené. Natáčel jsem již dříve tam Schubertovy sonáty a je v interiéru skvělé prostředí. Nástroj je pochopitelně originál, takže se musí hrát opatrně a je lepší při cvičení hrát na kopie. Pokud se něco poškodí, je velký problém to napravit. Količník je již trochu nahnutý a je třeba ohlídat i dobu nahrávání, aby nebyla zima.
Vy se uzpůsobujete s houslemi nižšímu ladění hammerklavíru a zároveň pracujete odlišně s dynamikou. Jak vypadá vaše souznění v tomto pojetí? Gabriela Demeterová: Máme společné ladění 415 Hz, protože kladívkový klavír ani nelze přelaďovat. Je to starý nástroj a nemusel by to vydržet. Spíš řešíme, že po nahrávání bude muset klavír pravděpodobně na generální opravu. Myslím, že ladění není temperované a leckdy to zní, jakoby falešně u klavíru a já se do toho musím doladit. To přináší potíže například u dvojhmatů, kde se to více projeví. Tehdy se tóniny měnily záměrně. F dur nebo h moll má svoji symboliku, ale tím spíše ty disonance vylezou na povrch. Jsem již ale procvičená z Bachových a dalších nahrávek. Leckdy se právě ona barva a charakter dotvoří právě tím laděním. Je například zřetelná chvíle, kdy Mozart měl k dispozici obdobný klavír a moment, kdy tento klavír vzniká o více jak třicet let později? Posunul se za tu dobu zvukově? Norbert Heller: Zcela určitě. Hammerklavír je předchůdce tzv. vídeňského klavíru, který je již nástroj, na který se prakticky již nehraje. Liší se menzurou, repetičním systémem, nízkým ponorem,... takže se musí změnit technika hry. To, co se nacvičí na normální piano, to už nemusí na originále fungovat. Z technického hlediska v sonátách pro housle a klavír si nejsou oba nástroje rovnocenné...... Gabriela Demeterová: Celý komplet je koncipován pro klavír a housle a je potřeba si uvědomit, že je to takto nazváno záměrně. Tito skladatelé – a nacházíme to i u Beethovena – si to psali spíše pro sebe a housle zde figurují jako spíš doprovodný prvek. Je pravdou, že když jsme cvičili první díly, bylo to velmi markantní. Klavír vévodil a housle se pohybovaly v rejstříku z středních hlasů. Pro mne časté unisono s piánem ve středním hlasu či basem znamenalo úplně jiný styl hry a vnímání. Tím spíše s hammerklavírem, který je výrazně tišší. Jde o to, aby výsledek byl vyvážený. U posledního CD, které bude následovat, budou abnormální požadavky opět na kolegu Hellera. Bude to velká výzva. Vy používáte historický Strnadův nástroj. Ten ale není zcela Váš..... ? Gabriela Demeterová: Půjčuji si jej a jsem velmi ráda, že mám prodlouženou smlouvu potřetí ze sbírky Českého muzea hudby. Jsme spolu již deset let a ještě mne čeká dalších pět. Mám jej moc ráda a dnes jej automaticky beru na koncerty barokní hudby.